Je přirozené, že člověk touží po tom, co nemá, a běžně si příliš necení toho, co má. Dobrým příkladem je počasí. Když je dlouho sucho, nic pořádně neroste a z polí se práší, člověk poptává déšť. Radost z deště ale klesá, čím déle prší, a když už je všude bláto, člověk touží po suchu. Neuskutečnitelný lidský ideál by vypadal tak, že by bylo sucho a pršelo současně. Dohled nad počasím je ale v kompetenci přírody, která preferuje oscilaci mezi extrémy. A pokud příroda funguje, naše výhrady k počasí nejsou relevantní. V dlouhodobém horizontu počasí dává smysl, přestože jsme s ním průběžně notoricky nespokojení.

Každá metafora kulhá, ale existuje jistá podobnost mezi tím, jak člověk vnímá počasí a jak se adaptuje na politické poměry. V socialistické diktatuře mu chybí svoboda, v liberální diktatuře spravedlnost. Ideál, kdy by v politice současně panovala svoboda i spravedlnost, se jeví jako ten suchý déšť anebo mokré sucho. A pokud bychom pokračovali v metafoře s přírodou, přemýšlejme, co plyne z faktu, že lidstvo absolvovalo na této planetě všemožné politické kotrmelce a stále zde je. Možná jsou naše výhrady k politice, jež osciluje mezi extrémy irelevantní. Co když v dlouhodobém horizontu politika dává smysl, přestože jsme s ní průběžně notoricky nespokojeni?

Má generace měla vzácnou příležitost zažít na vlastní kůži jak společnost, která preferovala spravedlnost, tak i společnost, která upřednostnila svobodu. Zažili jsme, že nesvobodná společnost nebyla úplně spravedlivá, stejně jako nespravedlivá společnost není zcela svobodná. Pokud ale přivřeme všechny oči, dospějeme k tomu, co píše religionista Jan Schneider, že si totiž umíme představit svobodnou společnost, která je nespravedlivá, ale neumíme si představit spravedlivou společnost, která by byla nesvobodná! Spravedlnost je nadřazený koncept, protože musí obsahovat svobodu, aniž by nutně platil opak.