Je přirozené, že člověk touží po tom, co nemá, a běžně si příliš necení toho, co má. Dobrým příkladem je počasí. Když je dlouho sucho, nic pořádně neroste a z polí se práší, člověk poptává déšť. Radost z deště ale klesá, čím déle prší, a když už je všude bláto, člověk touží po suchu. Neuskutečnitelný lidský ideál by vypadal tak, že by bylo sucho a pršelo současně. Dohled nad počasím je ale v kompetenci přírody, která preferuje oscilaci mezi extrémy. A pokud příroda funguje, naše výhrady k počasí nejsou relevantní. V dlouhodobém horizontu počasí dává smysl, přestože jsme s ním průběžně notoricky nespokojení.

Každá metafora kulhá, ale existuje jistá podobnost mezi tím, jak člověk vnímá počasí a jak se adaptuje na politické poměry. V socialistické diktatuře mu chybí svoboda, v liberální diktatuře spravedlnost. Ideál, kdy by v politice současně panovala svoboda i spravedlnost, se jeví jako ten suchý déšť anebo mokré sucho. A pokud bychom pokračovali v metafoře s přírodou, přemýšlejme, co plyne z faktu, že lidstvo absolvovalo na této planetě všemožné politické kotrmelce a stále zde je. Možná jsou naše výhrady k politice, jež osciluje mezi extrémy irelevantní. Co když v dlouhodobém horizontu politika dává smysl, přestože jsme s ní průběžně notoricky nespokojeni?