Na první pohled vypadá řecký volební zákon jako dort od pejska a kočičky, pokračuje v úvaze Jakl. "Zjevně totiž obsahuje prvky, jejichž efekt působí nesourodě, ba dokonce protichůdně. Je to dáno mj. řeckou tradicí, podle které je zvykem poopravovat volební zákon téměř po každých volbách. To žádné velké stabilitě poměrů nesvědčí a každá změna zavání účelovostí a tedy tím, že řeší zrovna aktuální problém poměru sil. Nutno dodat, že každá taková změna platí v Řecku jen pro příští volby, trvalejší platnost jí může dodat jen opětovné potvrzení dvoutřetinovou většinou," píše Jakl.

Na druhý pohled je ale podle Jaklových slov třeba pochopit, že ony protichůdné prvky mají eliminovat jisté limity jednokomorového parlamentu a tedy suplovat některé funkce parlamentu dvoukomorového. "Ve většině dvoukomorových parlamentních systémů má jedna komora roli více reprezentativní (a pružnost dodávající), druhá více stabilizující (ale vnášející značnou nerovnost jednotlivých voličských hlasů). Řekové se protichůdnými prvky svého volebního zákona snaží oba efekty vyvolat v jediné komoře a proto ta heterogennost způsobu její volby," vysvětluje Jakl.

Existuje ideální systém?

Ideální systém u dvoukomorového parlamentu, ve kterém by se obě komory doplňovaly a vyvažovaly, nikoli si konkurovaly a vzájemně oslabovaly, je podle Jakla u Senátu princip "první na pásce“, tedy jednokolová volba, a u voleb do Poslanecké sněmovny superpoměrný systém, tedy země jako jediný obvod (stejně jako u voleb do Evropského parlamentu) a zrušení preferencí. "Senát by pak výrazněji reprezentoval místní legitimní odlišné zájmy a Poslanecká sněmovna by zase tím nejvěrnějším možným způsobem reflektovala politické rozvrstvení celé společnosti,“ míní Jakl.