Miloše Zemana jsem poznal před 27 lety. Je to nesmírně vzdělaný člověk, který svému poznání světa věnoval vlastně velkou část života i energie. Kdykoli jsem k tomu měl příležitost, rád jsem si s ním povídal především o literatuře a historii, což je pro politiky z velké většiny zcela nepopsaný prostor. Nechci ubližovat všem, ale vyslechl jsem tolik žvástů bez obsahu od různých lidí, kteří se tváří jako svědomí národa, že si o tom nedělám iluze. V naší zemi existuje meritokracie (za V. Havla), kdy pravdu mělo jen několik vyvolených.

Je pravda, že Václav Havel držel až na výjimky emoce na uzdě. Lidé se názorově lišili, ale byť to bylo po revoluci, kdy obvykle emoce vyvřou na povrch, mohl jsem se bavit s Petrem Cibulkou či Bohdanem Dvořákem, aniž jsme si vyškrábali oči a vyhlásili si válku na věčné časy. To se nějak změnilo. A ne až za prezidentování Miloše Zemana, ale už za Václava Klause. Do povědomí mnoha lidí bobtnalo ono úsloví V. I. Lenina: Kdo není s námi, je proti nám.

Období meritokracie přešlo do období mediokracie, která byla ve Spojených státech i Spolkové republice Německo se všemi manipulativními praktikami popsána řadou teoretiků. Mohl bych jich vyjmenovat celou stránku, ale doporučil bych čtenářům zejména knihu Maxwella McCombse Agenda setting (pod stejným názvem vyšla i česky – pozn. PL) nebo Teorii ctnosti od Thillo Sarrazina.