„Většina ‚normálních lidí‘ v západních zemích cítí, že jejich budoucnost je ohrožena. Mezi normální lidi patří 70 % občanů, kteří se necítí být součástí agresivních skupinek bojujících proti současnému demokratickému řádu pod různými exotickými hesly, jako jsou CLIMATE CRISIS, GENDER EQUALITY, LGBTQ, SAVE MIGRANTS či BLM,“ konstatuje úvodem Guttmann.

Následně si všímá slov Františka Mrože Novotného, jenž uvedl, že přišla doba, kdy se nikdo na Západě nevyhne volbě a bude se muset rozhodnout pro jednu ze stran – a to zda jde s progresivisty nebo proti nim. „Myslím, že výše zmínění ‚normální lidé‘ si svou stranu již vybrali. Správně konstatuje Novotný, že progresivisté jsou uhnízděni ve všech médiích, univerzitách, politickém aparátu a na sociálních sítích,“ dodává Guttmann.

Rozepisuje se také o Mikuláši Mináři z Milionu chvilek pro demokracii, jenž je podle Guttmanna méně nebezpečný a kontroverzní než současný předseda vlády. „Minář si ještě hledá svou cestu k úspěchu a slávě, zatímco Babiš ji dávno našel. Fakt je, že ať je hnutí Milion chvilek pro demokracii jakkoli zbytečné nebo škodlivé, jeho stoupenci nepoužívají násilných metod a nelze je prostě všechny zařadit mezi ony nebezpečné progresivisty,“ míní. 

V boji proti čemukoli jsou podle něj potřeba lidé, kteří se nebojí, kteří se nebojí něco obětovat, kteří se nebojí jít proti proudu a vystoupit z davu. 

Svá slova pak Guttmann směřoval také k Rusku. To se podle něj jistě nevzdalo instituce, která jako jediná v Sovětském svazu fungovala na jedničku, tzn. své špionáže v celé její šíři. „Po přečtení popisu sovětských aktivních opatření například v knize Mitrochinův archív je zřejmé, že to, co dnes na Západě pozorujeme, přesně odpovídá výsledkům takových opatření. Netvrdím, že chaos na Západě je pouze ruským dílem. Je třeba se vrátit k té klasické latinské otázce ‚komu to slouží‘, a odpověď napadne hned každého. Který stát nebojuje proti změnám klimatu a za genderovou rovnost? Kterému státu na černých životech nezáleží? Který stát chce převzít vedoucí roli ve světové ekonomice a politice? Který stát převzal od Sovětského svazu štafetu komunismu?“ ptá se Guttmann.

Závěrem se pak Guttmann ptá, že chceme bojovat za svou budoucnost, ale nevíme přesně proti komu. „Bohužel, hlavní nepřítel je příliš veliký, ale kvůli tomu nesmíme dělat, že ho nevidíme – je to Čína. My na Východě poněkud tápeme a nechápeme, kdo je hlavním nepřítelem. V Izraeli předává pravicová vláda, přes americké protesty, kontrolu nad svým největším přístavem v Haifě čínské firmě na 25 let, přestože do přístavu připlouvají americká vojenská plavidla. V Česku se prezident a předseda vlády klaní čínskému letadlu, které přiváží partiové zboží. V demokracii nám nezbývá než pokusit se nekupovat čínské zboží a tlačit na své zákonodárce, aby nespolupracovali s Čínou. Mýlí se ti, kdo říkají, že o naši budoucnost se nebojuje na Tchaj-wanu. Naděje se samozřejmě opět upínají k Americe, která jako jediná může zachránit západní svět; hrdina z Divokého západu opět sám vjíždí do města a bez ohledu na všechny ostatní chrání zákon a bojuje proti bezpráví. Americká vláda jasně nepřítele označila – je jím zcela jasně Čína. Nezbývá nám než doufat ve vítězství Trumpa a bojovat proti našim lokálním idiotům (nebo se je pokusit přesvědčit),“ uzavřel.

Guttmann v minulosti přinesl text o faktech o životě Havlových rodinných příslušníků, která jsou podle jeho slov málo lichotivá. „Havel je často považován za morální autoritu, ale to je v příkrém rozporu se vším, co si lze o jeho životě přečíst,“ zmiňuje mimo jiné ve svém textu, v němž se odkazuje na mnohé publikace. „Jde o typickou kafkovsko-haškovsko-cimrmanovskou situaci: Člověk, který psal o životě v pravdě, žil v polopravdě. Doložená fakta demonstrují Havlovu nemorálnost, jež má původ v jeho rodině a provází ho od raného mládí,“ podotýká následně autor.

Celý text o Václavu Havlovi najdete ZDE.

„Členové Havlovy rodiny se za druhé světové války přátelili s nejvyššími nacisty, členy tajné služby, gestapa a protektorátní vlády. Strýc Miloš Havel nejen pasivně kolaboroval, ale dokonce žádal své nacistické přátele, aby použili násilí proti jemu nepohodlným lidem. Firma Lucernafilm natočila v době okupace a holocaustu mnoho idylických a veselých filmů. Malý Václav za války obdivoval německé uniformy a běhal na ulici za vojáky, jak láskyplně poznamenala ve svém deníku Václavova maminka,“ uvádí nelichotivá fakta Guttmann. Po válce podle jeho zjištění byla rodina získána pro spolupráci s novým režimem.

Archiv ministerstva vnitra dle jeho slov jasně dosvědčuje, že Havlův strýc Miloš podepsal spolupráci s StB a všichni členové rodiny včetně synovce Václava si toho jistě byli vědomi. „Rodinné konexe pomáhaly i Václavovi Havlovi, například když byl přijat za kulisáka v divadle ABC na přímluvu otce u ředitele divadla, což znamenalo začátek jeho divadelní dráhy,“ zmínil Guttmann s tím, že Havlův otec se vyznačoval sympatiemi k socialismu, jež přešly i na syna Václava. 

Stranou Guttmann neponechal ani Havlův pobyt ve vězení, kdy byl uvolňován a byly mu například umožňovány schůzky s manželkou. Zúčastnil se prý i soutěže o titul Vzorný pracovník. „Po propuštění z vězení měl Havel klid a bylo mu postupně umožněno stát se neoficiální hlavou opozice, za niž se stále více cítil oprávněn monopolně jednat. Jak probíhala v Rusku perestrojka, komunisté se již několik let chystali na nenásilné předání moci, i když nekompromisní opozičníky drželi stále v šachu. Havel později přiznal, že již několik let před sametovou revolucí ho komunisté kontaktovali,“ popisuje Guttmann. A popisuje i situaci po 17. listopadu 1989, kdy StB prý měla situaci pod kontrolou a Havlovi zajistila vstup na tribunu.