"Ty jsou na vysoký tlak, ty na cholesterol." Mít předepsaných víc prášků, tak to nepřeložím a nedostanu se dál do Německa, natož do Francie. "Filcunk" jsem přežil a tak jedním z mála autobusů, které ještě po zavirované Evropě jezdí, mířím do "země galského kohouta". I ten "kokrháč" má na zobáku roušku a musí se podřizovat ještě tvrdším nařízením, než jaká dnes platí v Česku...

Podivný plakát

Za hraničním přechodem u Rozvadova, kde se česká D 5 mění v německou A 6, zastavuje autobus jednoho z evropských přepravců policejní auto. Vtrhnou do busu, hovoří anglicky, chtějí pasy a vidět zavazadla. Když si sundám roušku, aby bylo zřejmé, že je můj obličej  totožný s fotkou v pasu, dostanu vynadáno. Pak jeden z policistů probírá batoh, kde přijde na zmíněné prášky. Mít víc druhů, tak by na to byla moje angličtina krátká. Nicméně Bundespolizei se zaměřuje na exotičtější spolujezdce. Japonce z Milána a Arména z Mannheimu. Ale i jim dá nakonec pokoj a jedeme dál. Se čtyřmi zastávkami až do "břicha Francie".

I v jedné z nejvíce multikulti čtvrtí Belleville se nosí roušky. Jen v noci se u zavřeného krámu válejí dva Afrofrancouzi bez nich, zato s jointem v hubě. Na Svátečním náměstí se od rána koná trh, jako vždy. Trhy si i za dob koronakrize totiž řídí místní radnice. Ovoce, uzeniny, sýry, ryby. Všechny stánky jsou z části obalené igelitovou fólií, aby si prodejci se zákazníky vzájemně neprskali obávanou "coronu" do ksichtů. Prodavač u uzenin ale zve k focení a říká: "Tady jsme otevření, nemáme co skrývat." Když se dozví, že jsem z Čech, neví, co si s tím počít. Nicméně na jeho obrovské pánvi leží všechny pochutiny, co my Češi rádi. Klobásy, uzené, párky a pod tím zelí.