Čtvrtek 28. října je Den vzniku samostatného československého státu. Není tedy ani pouhým dnem volna, ani prázdnin, je to státní svátek, který připomíná, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Ústavní činitel, který chápe, že tato slova nejsou fráze, je prezident republiky Miloš Zeman. Svědčí o tom i jeho rozhodnutí udělit vyznamenání Alfredu Duff Cooperovi, bývalému předválečnému britskému ministrovi války vlády Nevilla Chamberlaina, jedinému předválečnému britskému ministrovi, který podal demisi na protest proti podpisu Mnichovské dohody. To tehdy odůvodnil slovy: „Válka se ctí, nebo mír beze cti. Pan premiér věří, že je třeba pana Hitlera oslovovat jazykem laskavým a rozumným. Já věřím, že je více otevřen naslouchat jazyku železné pěsti.“ 

Tak chápe státnost, úctu k právům a svobodám občana prezident, kterého řada politiků, novinářů a takzvaných „elit“ chce zbavit pravomocí, a o kterém tvrdí, že je „blázen, zrádce a nemocný stařec“. 

A ostatní? Někdo opisuje rok co rok ty samé vyčpělé, ztrouchnivělé fráze, které už nikdo neposlouchá, nikoho nezajímají a které mnohé řečníky samy obviňují z pokrytectví a falše. Jak jen lze věřit frázím o kulturních a duchovních tradicích z úst těch, kdo tradice ve jménu pokroku pošlapávají? Jak lze věřit heslům o národní hrdosti a národních kořenech z pera těch, kdo národ z kořenů silou vytrhávají, aby jej prodali tu v Bruselu, tu v Berlíně, jindy ve Washingtonu a jindy zase v Moskvě? Kdo může věřit mnohomluvnému dovolávání se svobody těch, kdo občanům pravou svobodu berou a nahrazují ji malou, ale pohodlnou klecí zoologické zahrady?