Hekrdla podle svých slov Přibila poznal někdy před deseti lety, když v redakci Práva dělal „konfeční přílohy“ o školství. „Žádná novinařina, nýbrž přílohová rutina to byla se sterilními fotkami Profimedia – standardního žurnalismu se trochu dotkl v Právu až skoro ke konci svého tamějšího působení a nepříliš hluboko ani široce,“ poznamenal k Přibilovi, který si dle jeho slov velmi přál být známým komentátorem, ale horko těžko se mu dařilo jednou za dlouhý čas protlačit do novin svůj komentář.

„Zlomáci (hoši, co lámou text na stránku) ho nenáviděli, protože si před nimi hrál na šéfa-kruťáka a dost je s přílohou dusil. Pomlouval je, kudy chodil, kolik berou peněz prý za nicnedělání,“ popsal Hekrdla. Dříve prý Přibil dělal na ministerstvu školství, předtím učil děti. 

„Ten člověk byl opravdu dětsky naivní, ptal se jako nějaký prcek na ty nejzákladnější věci, věci zpravidla úplně jasné. Nebo i komplikovanější, ale takové, které dospělý člověk má už nějak samozřejmě zpracované. Trnul jsem, že se mě jednoho krásného dne zeptá, jestli dětičky nosí čáp. Nu, tak jsem se ho ujal, z potřeby chránit bližního svého, zjevně hendikepovaného přílišnou naivitou v darwinovské redakci éry divokého kapitalismu. Strávili jsme pak spolu bezpočet kuřáckých pauz, relaxoval jsem od komentářů, které jsem tehdy psal takřka denně, tlachal jsem s tou dnešní ‚hvězdou‘ velké konspirace... Bavil jsem se tím, ale i nevycházel z údivu,“ poznamenal Hekrdla s tím, že Přibil neustále lhal ve věcech malých i velkých.