Lidé v České republice se nyní podle Uhla vlastně poprvé dozvěděli, že v Anglii je to opačně než tady. „V českých zemích (a o něco méně na Slovensku) se při hledání ‚nepřítele‘ či ‚škůdce‘ přeskočila tradičními předsudky trochu i státem a jeho školami pěstovaná nenávist, pěstovaná vůči Romům, na muslimy a lidi z Afriky a ze západní Asie. Ti jsou naopak lépe přijímáni v Anglii, žijící trochu nostalgií po britském impériu, tedy lépe než lidé ze zemí Evropské unie,“ všímá si Uhl.

„S rozpadem britského impéria, tedy s reflexí, že Mahátma Gándhí měl ve své kritice britského kolonialismu pravdu, prošla britská společnost v 50. a 60. letech postupným odklonem od rasistických postojů, takže čeští a slovenští Romové se tam po příchodu z anticiganistických zemí nutně cítili jako v ráji. Angličané a Skotové jim prokazovali paťiv – tedy úctu. Uznávali každého Roma jako člověka, to v České republice nezažili,“ dodává. Následně se také zmiňuje o romském exodu i o postoji české vlády k Romům. „V září 1998 mě vláda Miloše Zemana jmenovala svým zmocněncem pro lidská práva a chtěla, abych se zasadil o zlepšení špatné mezinárodní a hlavně evropské pověsti českého státu kvůli postavení Romů. Šlo jí hlavně o bezproblémový vstup České republiky do Evropské unie,“ tvrdí.

„Zveřejňované příběhy Romů z České republiky, diskuse o jejich exodu, o vzdělávání, bydlení a zaměstnávání nakonec v roce 2000 přiměly i vládu Miloše Zemana, aby po prvním odmítnutí konečně přijala koncepci romské integrace, jejíž zpracování a předložení mi uložila, a spolu s ní aby i uznala, že Romové tu jsou diskriminováni. Všechny další vlády se podle novelizované koncepce snažily tuto diskriminaci odstraňovat, nebo to aspoň, jako v případě vlády Petra Nečase, předstíraly. Zdá se však, že jejich úsilí nebylo zatím dostatečné,“ pokračoval Uhl s tím, že i dnešní postavení českých Romů v Anglii se může stát důležitým prvkem sebereflexe české společnosti.