„Mám takový pocit, že z Prahy vypadnu mezi normální lidi, kteří žijí normální životy, nežijí mediální životy, umělé životy ve virtuální realitě,“ podotkl na začátek besedy ve Zlíně mediální analytik Petr Žantovský. Zmínil, že ne všichni v Praze chodí do „kavárny“ a upozornil, že nemá smysl „proti nim“ bojovat. Když totiž bojujete, dáváte jim důležitost.
Žantovský připomenul svou kariéru, jak se podílel na zakládání Občanského fóra, léta, která strávil v politice i na akademické půdě jak v Česku, tak na Slovensku. „Nebyl jsem nikdy členem žádné strany. Když mě Tomio Okamura loni na jaře přemlouval, abych kandidoval za SPD do Senátu, řekl jsem mu, Tomio, mám tě rád, SPD volím, ale kandidovat za ně nebudu, jako za nikoho. Odmítl jsem různé kandidatury pětkrát za období třiceti let, protože jsem liberál, a každá strana by mě musela rychle vyhodit. Říkám vždycky, co si myslím, a není to vždy v souladu s tím, co je třeba konformní. Je to chudé živobytí, ale mohu se ráno podívat do zrcadla a nezastydět se.“
Banálně, primitivně, amatérsky konaná propaganda…
I geograficky jsme mezi „dvěma kameny“. „Možná i to je také hlavní důvod, že náš národ dosud relativně bez velkých ztrát prošel dějinami a nezanikl. Vždy se našel někdo, kdo měl větší zájem na jeho přežití než neexistenci. Mohl být tím důvodem třeba jen zájem, aby tu byl někdo, kdo bude dělat nárazníkové pásmo, kdo bude levně vyrábět a draze konzumovat. Kdo bude prvním terčem pro děla protivníka,“ podotkl s tím, že tu je i další česká specialita.
„Druhá s tou první možná související je naše tradiční schopnost přizpůsobení se silnějšímu,“ uvedl. Připomenul, jak jsme uměli lépe německy než česky, šli do zbytečné války za císaře pána, za nacistů se báli, aby gestapáci nezaklepali u nás u dveří, za komunismu jsme jásali a zpívali do kroku. „Vždycky se dal najít způsob, jak tím proplout. Aby mi nebylo špatně rozuměno, to není dehonestace naší národní povahy. Spíše konstatování, co umíme lépe než třeba mnozí jiní. Jenže s tím umem přežít se nepříjemně často pojí um být konformní a kolaborovat. Někdy i papežštěji než papež sám,“ uvedl a vrátil se k tématu médií.
„Většina těch, kdo sledují dlouhodobě českou mediální scénu, a berou v potaz tzv. lidský faktor, se shodují na tom, že dnešní stav české žurnalistické obce je dán jednak návyky generačně starších příslušníků cechu z časů předlistopadových, kdy mlčet ve správný čas, a psát, co se žádá, se cenilo a odměňovalo. Na tomto zvyku nebylo mnoho co měnit ani po listopadu 89, protože zásluhou jisté části politických elit, zejména těch inspirovaných či dlouho přímo vedených Václavem Havlem, se při životě držela černobílá dichotomie domnělého dobra a domnělého zla a domnělé pravdy a lásky proti domnělé lži a nenávisti,“ uvedl s tím, že tento třídní boj byl dědictvím komunismu a novináři neměli problém psát podle předpisu.
Pak záhy i mladší novináři zjistili, že tento způsob je jednodušší, protože nepotřebují argumenty. „Nezávislý myslící jedinec, který nás často zpochybňujícími a život komplikujícími závěry obtěžuje veřejným mediálním vystupováním, nebývá v široké oblibě. Proto je takových jen pár,“ upozornil. Pokud chce někdo analyzovat, proč se česká média chovají otrocky a nedůstojně, musí vyjít z toho, jaký je průměrný český novinář. „Namyšlený nedouk, maximálně vyškolený na nějaké fakultě, nemající skutečný rozhled a vhled do světa vůkol. Takový jedinec je sám se sebou spokojen, neb získal pracovní smlouvu, vidí se denně otištěn v novinách či uveden v titulcích televizí, propadá dojmu, že dělá dějiny, a též pocitu, že je k tomu nejen oprávněn, ale svým způsobem i povinován. Je-li vedle toho ještě v žoldu nějaké domácí či zahraniční politické instituce, strany či agentury, je už skoro vedlejší,“ dodal.
Psali jsme:
Má národ takové novináře, jaké si zaslouží?
„Říká se, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Jedovaté jazyky též dodávají, že máme takové novináře, jaké si zasloužíme. Myslím, že už to neplatí. Obrovský rozmach občanské žurnalistiky, webových zpravodajských a informačních portálů, mnohost, pestrost a rostoucí kvalita diskusí autorů příspěvků mě vede k pocitu, že náš národ je lepší než jeho oficiální novináři. Zdá se dokonce, jakoby se oficiální novináři přestávali potřebovat. Co z toho plyne? Že jejich snažení v zákopech informační války ve prospěch domácích či zahraničních zadavatelů a objednatelů je v podstatě zbytečné, protože dopadá na půdu neochotnou akceptovat propagandu do prostředí vyznačujícího se stále vyšší porcí kritického rozumu. Mainstreamová média to znervózňuje, protože vědí, že přicházejí o svůj vliv. Ale ruku na srdce, co nám je po tom. Jen musíme dát větší pozor, jejich hysterie bude kulminovat, jejich třídní boj se stane důslednějším a agresivnějším,“ dodal. Žantovský pak vysvětlil, že terminologii minulého režimu použil záměrně a upozornil na jedno z vysílání ČT a výběr pozvaných hostů. „O mně nemluvě, já už mám zakázaný vstup do budovy. To by vystartovala ochranka, kdyby mě tam někdo viděl,“ podotkl s nadsázkou. „Nechtějí, aby se vedla polemika,“ dodal.
V další části besedy Žantovský připomenul, že učí na Vysoké škole ekonomické. Zmínil, že žáci, studenti jsou stále méně informovaní. „Zjišťuji, že nemají potřebu hledat souvislosti,“ zhodnotil. Pak se věnoval komunikačnímu řetězci, popisoval to, kdo a jak má zájem šířit informace, způsob vedení informačních kampaní a na slidech ukazoval některé z dezinformací minulosti. Beseda, kterou pořádal poslanec Jaroslav Holík a SPD Zlín, pak pokračovala diskusí.
A zazněl i tento dotaz: „Řešil jsem s přáteli a podporovateli myšlenku, že by se měla vypsat petice na přímou volbu ředitele Českého rozhlasu a České televize, že už k tomu dozrál čas. Chtěl jsem se zeptat, co si o tom myslíte? Anebo, je lepší požadovat zrušení koncesionářských poplatků? Mnoho z nás cítí, že co jde z České televize, na to se nedá dívat a ještě to musíme povinně platit. To je nehorázné.“ A tazatel pokračoval: „Co se týká mladé generace, po stránce demografických změn, co nás čeká... to je druhá nejvyšší hrozba. Všechny děti jsou jakýmsi způsobem indoktrinované, jak ze školy, tak ze sociálních sítí. Poklesává intelektuální schopnost dětí, zvídavost. To považuji za hrozbu. Zabývá se tím někdo, řeší to? Jestli to nikdo nebude řešit, mladá generace je ztracená,“ dodal.
Žantovský ujistil, že situací se zabývá nejen on. „Řešíme to třeba my všichni, co jsme tady, a je nás po republice spousta. To byl jeden z důvodů, abych se rozjel po republice, aby lidé věděli, že nejsou sami. To je ten problém. Oni se snaží vyvolat pocit, že jsme izolovaní, devianti, kterých je maličko, a oni že rozhodují,“ popisoval také Žantovský. Co se týká veřejnoprávních médií, uvedl: „Existuje určitý počet informací, které by se měly k lidem dostávat. Přírodní katastrofy, ekonomické problémy. Jsou určitá témata, která patří k tématům veřejné služby. Ta lze zadat komukoli,“ upozornil.
„Dobrá myšlenka, když Babiš navrhoval, že by se měli v první fázi osvobodit od poplatků důchodci, samoživitelky. Ale je to první krok,“ uvedl s tím, že je otázkou, zda budou politici stateční, a koho lidé budou volit.
Rozběhla se také debata o tom, jací jsou současní studenti, do jaké míry je ovlivňují sociální sítě. Došlo i na „pozitivní diskriminaci“.
Ve finále besedy také z publika padlo: „Dneska děti skáčou rodičům po hlavě, učitelům napasují odpadkový koš na hlavu, učitel se nesmí bránit, protože děcko má za prdelí nějakou Šabatovou, ochránkyni lidských práv, ombudsmanku!“ „Úpadek výchovy začíná v rodině, pokračuje v mateřské školce, pak na základní škole, pokračuje na středních školách a z děcek se stávají snadno manipulovatelní blbci.“
Z promítacího plátna na besedě ve Zlíně. Foto: Daniela Černá
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
