Že vyrazíme na Národní třídu jsme se rozhodli už minulý týden v klubu. „Nejspíš na nás budou bučet, možná po nás něco hodí. Ale nesmíme si nechat ukrást i 17. listopad,“ řekl tehdy předseda Petr Macinka a my souhlasili. Sraz jsme si dali symbolicky v kavárně Slavia, a než jsme vyrazili do jámy lvové, posnídala jsem vajíčka. Byla jsem překvapena, kolik lidí se k nám přidalo, postupně jsme obsadili skoro celou kavárnu a vyšli společně. Filip Turek šel jako první a my s ním, kolem dokola jsme byli obklopeni přibližně stovkou lidí, kteří se s námi snažili procpat k pietnímu místu. Když se pokouším zpětně popsat emoci, kterou jsem cítila, zdá se mi to velmi rozpolcené. Zatímco na nás někteří „demokraté“ křičeli naprosté nesmysly, jako například: „Tohle je demokracie, sem nemůžete lozit!“, tak ti, co šli kolem nás, se nás snažili chránit. Byli jsme rozhodně uskupením, které poutalo pozornost tak moc, že na ostatní se už nedostalo. Všichni novináři běhali pouze kolem Turka a „SPOLU bandu“ procházející kolem nás, tak ostatní spíše míjeli. Saša Vondra, Eva Decroix, Martin Kupka… ostatní jsem nezvládla zaregistrovat, zanikli v davu. Říkala jsem si, co je asi lepší? Nenápadně tam projít, anebo být milován a nenáviděn zároveň? Jasně, že to druhé. Takoví jsou zapamatovatelní.

Co se strhlo potom, to vám asi nemusím vyprávět. Myslím, že tu propagandu jste všichni sledovali se mnou. Média to prezentovala opětovně velmi jednostranně. Nikdo nepsal o těch desítkách lidí, co nás přišli podpořit, zato o přibližně dvaceti, kteří pískali a křičeli „hanba“ se dozvěděla celá republika. Hnusné nadávky namířené vůči Turkovi, které se vztahovaly dokonce i na jeho mrtvou maminku, jsme slyšeli jen my na místě, ale když Filip jednou nadávku opětoval, slyšeli to všichni z hlavních zpráv. Žádná změna, všechno při starém… Přesto! Jsem ráda, že jsme tam byli. Ať si tihle demokraté, nedemokratičtí ve svých požadavcích na demokracii, nemyslí, že celý svět patří jenom jim. Člověk je nějak definici slova demokracie naučit prostě musí.