S Orbánem prohrála Evropa, říká režisér. Ukazuje, kde měl pravdu

Režisér David Martinek se ve svém komentáři na Facebooku vrací k parlamentním volbám v Maďarsku, které podle něj představují významný politický moment nejen pro samotnou zemi, ale i pro širší evropský prostor. Připomíná, že opozici se podařilo sjednotit kolem politika Pétera Magyara a jeho strany Tisza, což vedlo k porážce dlouholetého premiéra Viktora Orbána. Výsledek voleb podle Martinka znamená změnu politického kurzu v zemi, která byla dlouhodobě symbolem odporu vůči některým politikám Evropské unie.

Komentátor zároveň upozorňuje, že samotné volby nelze interpretovat pouze jako spor mezi Maďarskem a Bruselem. Podle něj šlo především o demokratické rozhodnutí maďarských voličů, kteří se rozhodli pro změnu vlády. Martinek připomíná, že Orbán výsledek voleb přijal a pogratuloval vítězi. „Prohra evropského rebela, středopravicově konzervativního lídra, který představuje opoziční evropský proud konzervativních národních politik, je spíše prohrou pro Evropu. Ne tak pro samotné Maďarsko. Maďarsko si jednoduše zvolilo změnu, v čistě demokratických intencích, a Orbán ji naprosto klidně, věcně, s blahopřáním vítězi voleb přijal.“

Autor zároveň zdůrazňuje, že výsledky voleb nelze vysvětlit především zahraničněpolitickými tématy. Podle něj hrály mnohem větší roli domácí faktory, zejména ekonomická situace. „Když se zevrubně podíváte na příčiny volební prohry, zjistíte podstatnou věc. Volby prohrál Orbán především kvůli domácím poměrům. Rusko, Čína, geopolitika, Evropská unie a další skloňovaná témata ve věci hrály méně významnou roli.“

Orbán jako symbol evropského odporu

Martinek ve svém komentáři popisuje Viktora Orbána jako výraznou postavu evropské politiky posledních let, kdy Orbán představoval politický směr, který zdůrazňoval roli národního státu a kritizoval rostoucí pravomoci evropských institucí, což vedlo k dlouhodobému napětí mezi Budapeští a Bruselem.

Komentátor v této souvislosti zdůrazňuje, že Orbán zosobňoval alternativní pohled na evropskou integraci. V jeho interpretaci šlo o snahu reformovat fungování Evropské unie a posílit roli členských států. „Orbán představuje protipól. Symbol znovuobnovené hrdosti na vlastní stát, historii a budování státu v důsledné režii národního správce a nikoliv evropských struktur.“

Podle Martinka právě tato politika získala podporu v části střední a východní Evropy. Autor upozorňuje, že region podle něj dlouhodobě usiluje o větší vliv v evropské debatě. „Orbánovo rebelství si získalo velkou podporu v regionu střední a východní Evropy. Jejíž hlas, navzdory historickému, průmyslovému i ekonomickému potenciálu regionu byl a je v Evropě trvale přehlížen a marginalizován.“

Režisér zároveň upozorňuje, že Orbánova politika byla v Evropě často předmětem kritiky. Podle něj byl maďarský premiér v evropské debatě často označován za problematického partnera nebo za představitele proruského směru. Martinek však tvrdí, že takový obraz podle něj nepostihuje celou složitost politické situace. „Cenou za tento postoj je jeho trvalá dehonestace, typicky přemalovávání obrazu Maďarska jako jakési proruské enklávy, jak je v této době obvyklé.“

Martinek připomíná také širší geopolitický kontext, včetně dobrých vztahů s americkou politikou. Orbán byl dlouhodobě jedním z klíčových evropských spojenců amerického prezidenta Donalda Trumpa. Martinek však zároveň dodává, že proměny mezinárodní politiky postupně oslabily tuto osu podpory.

„Orbán se stal i viditelným spojencem a evropským hlasem v Americe, reprezentované Donaldem Trumpem. Ovšem spolu s tím, jak se z mírotvůrce Trumpa postupně stává agresor, rozpoutávající jeden nebezpečný konflikt za druhým, zářivá aura Trumpa coby spasitele západního kapitalistického systému a ‚mírotvůrce prostřednictvím síly‘ pomalu začíná vyhasínat. A s ním i světlo politické podpory, o níž bylo možné se ještě před několika měsíci opřít.

Volby rozhodla domácí ekonomika

Podle Martinka však klíčovou roli ve volbách nakonec nehrála geopolitika, ale každodenní život maďarských obyvatel. Autor zdůrazňuje, že i silný mezinárodní profil politika nemůže nahradit stabilní ekonomickou situaci v zemi. Právě ekonomické problémy podle něj postupně oslabily podporu vlády.

Komentátor upozorňuje, že domácí ekonomická realita je pro voliče rozhodující. V komentáři popisuje, že politické úspěchy na mezinárodní scéně mohou být pro voliče méně důležité než stav jejich životní úrovně. „Můžete být uznávaným hráčem na geopolitické scéně. Váš hlas může znít ve Washingtonu, Moskvě, Bruselu, ale pro Maďary samotné je podstatně důležitější stav jejich ekonomiky a peněženek.“

Martinek připomíná, že politické kampaně se nakonec rozhodují v každodenní zkušenosti voličů. „Volby se nevyhrávají v Bruselu, Bílém domě ani v sídle NATO. Ale v regálech s potravinami, na výplatních páskách pracujících či v čekárnách nemocnic.“

Podle režiséra tím však politický příběh Viktora Orbána nekončí. Komentář naznačuje, že debata o podobě Evropské unie, roli národních států a způsobu rozhodování v Evropě bude pokračovat. Jen se bude hledat Orbánův nástupce, který bude na evropské úrovni řešit témata jako migrace nebo financování války na Ukrajině, Green Deal a role národních států.

Martinek upozorňuje, že Orbán podle něj dokázal po určitou dobu brzdit některá rozhodnutí Bruselu. „Jestliže Orbán fungoval v podstatě jako záchranná kotva proti diskutabilním unijním nařízením a projektům, typicky v otázce financování válečných aktivit Ukrajiny, nebo v případě odmítnutí migračních kvót a tímto způsobem po určitý čas eliminoval neblahá rozhodnutí Evropské unie, dnes tuto roli bude muset převzít buď jiný stát, nebo společenství států.“

Podle Martinka je spor o pravomoci Evropské unie viditelný například v debatě o právu veta. Martinek upozorňuje, že právě tento nástroj je jedním z klíčových prvků ochrany zájmů členských států. „Příkladem je i aktuální spor o veto. Tedy nástroj umožňující vetovat špatná nebo pro státy nevýhodná rozhodnutí Unie.“ Podle něj tato debata ukazuje hlubší proměnu Evropské unie, která se podle komentátora postupně posouvá od dobrovolného společenství států k více centralizované struktuře.

Martinek také připomíná, že Orbán dlouhodobě odmítal migrační pravidla přijatá v Evropské unii. V komentáři uvádí, že vývoj v některých evropských zemích podle něj zpětně potvrzuje oprávněnost těchto obav. „Jak se ale ukázalo například v otázce neřízené migrace, pravdu měl pochopitelně Orbán, když odmítl migrační pravidla nařízená Unií.“ V tomto se Martinek odvolává i na nedávné výroky německého kancléře Friedricha Merze, který přiznal, že bezpečnostní situace v Německu související s migrací je problematická.

Režisér zároveň tvrdí, že reakce evropských států na spor s Maďarskem byla podle něj nedostatečná. Podle jeho názoru měly členské státy více koordinovaně reagovat na tlak evropských institucí. „Zde by měla přijít koordinovaná reakce evropského společenstva. Odmítnutí postupu unie. Odmítnutí ostrakizace členského státu.“

Historické paralely a budoucnost Evropské unie

V závěru komentáře Martinek rozšiřuje svůj pohled o historické paralely. Tvrdí, že podobné mocenské struktury se v Evropě objevovaly už v minulosti, například v období Rakouska-Uherska nebo v době socialistického bloku. Podle něj tyto systémy měly společný rys – silnou byrokratickou strukturu a centralizované řízení.

Martinek připomíná například zkušenost zemí střední a východní Evropy s habsburskou monarchií, což byl také mnohonárodnostní útvar s centralizovaným rozhodováním. „Rakousko-uherská monarchie byla mnohonárodnostní strukturou. Analogickým útvarem k dnešní Evropské unii. RVHP byl podobně dysfunkční projekt jako je dnešní podoba Evropské unie,“ přidal Martinek další paralelu. ¨

Komentátor na závěr upozorňuje, že Evropa podle něj čelí rozhodnutí o dalším směřování integrace. V jeho interpretaci se vede spor mezi centralizovaným modelem a modelem silnější role národních států. Svůj komentář uzavírá tvrzením, že Viktor Orbán byl v této debatě jedním z nejviditelnějších kritiků současného vývoje. „Orbán byl jen prvním hlasitým prorokem odporu.“