„Nemohu přežít hanby, stihnuvší naše vojsko, boříte to, co bylo s ohromnými překážkami stavěno po celá léta,“ napsal plukovník Švec v dopise na rozloučenou. Zastřelil se před sto lety na stanici Aksakovo-Belebej poté, co mu jeho vysílení vojáci pod vlivem komunistického agitátora Jana Vodičky vypověděli poslušnost a odmítli splnit rozkaz. Měli vytlačit přesilu bolševiků z linie Buzuluk-Bugulma, k čemuž se odhodlali až po Švecově sebevraždě.

Boje o Kazaň

Josef Jiří Švec, ostatně jakési „otčestvo“ si ke jménu začalo mnoho legionářů přidávat až po většinou politicky motivovaném přijetí pravoslaví, se narodil v roce 1883 ve vesnici Čenkov u Třeště. Dodnes tam žije několik jeho příbuzných. Stal se učitelem tělocviku a v roce 1911 byl vyslán do Ruska šířit sokolské ideje. Po vypuknutí Velké války se domů nevrátil, ale přihlásil se jako dobrovolník do České družiny organizované v Kyjevě. Nejdříve byl průzkumníkem a pak se zúčastnil všech důležitých legionářských bitev. Zborov, Kazaň, Lipjagy a tak dál.

Na boje o Kazaň vzpomínali mnozí. Čechoslováci ji v srpnu 1918 dobývali tak, že se nejdřív zmocnili nádraží, věznice a pak i pevnosti. Hlavní části města vzali však útokem ruští bílí – kappelovci. Město udrželi pouze měsíc. Bělogvardějcům ubývaly síly a legionářům se nedostávalo posil. V Kazani se ale ctihodní občané chovali, jako by občanská válka neexistovala. Pořádali bály, chodili na dostihy, veselili se. Když se tedy počátkem září 1918 spojili bolševici ze dvou armád, přičemž město bylo stále ostřelováno, obránci z Kazaně vycouvali.