Stala se tak jednou ze šesti stovek žen a 12 tisíc dobrovolníků volyňských Čechů, kteří šli z vlastní vůle bránit zemi. Když se o jejím činu dozvěděl tatínek, našel ji ještě před přesunem a přikázal jí rázně: Domů! Tenkrát se za Emílii přimluvil místní učitel a přislíbil, že děvčatům zařídí klidnější místo. A tak putovaly k zásobování. Ze skladů s oděvy předávala oblečení i vybavení. „Když přišel důstojník se žádankou, musela jsem mu věci vydat. Dělali jsme také výkazy. Šly k nám také doklady, pokud byl někdo zabit. Museli jsme mu sbalit věci a poslat je rodinám. Bylo to strašné. Na těch dokladech jsem vídala své bratrance, kluky ze školy. Všichni jsme byli stejně staří,“ vysvětlila válečná veteránka pro ParlamentníLIsty.cz.