Eva Jurinová byla tváří Televizních novin na Nově, kde v roce 1995 až 1999 uváděla spolu se Zbyňkem Merunkou Televizní noviny. Kromě toho však pracovala v Českém rozhlase, začínala jako redaktorka ještě Československé televize.
Necháte se očkovat proti covidu-19? (Ptáme se od 14. 1. 2021)Anketa
Po odchodu z televize Nova působila mimo jiné jako mluvčí Fakultní nemocnice Motol. Zároveň se věnovala také pedagogické činnosti. Její hlas je také slyšet v pražském metru, kde namluvila hlášení pro linku B. V letech 2014 až 2016 byla starostkou středočeského města Sadská.
Snažila se prosadit i ve vyšší politice, v eurovolbách se jí to však nepovedlo. V roce 2014 poskytla obsáhlejší rozhovor pro server ParlamentníListy.cz, kde hovořila mimo jiné i o protiruských sankcích. A také tehdy vyjádřila svůj strach z muslimů.
„Strach z muslimů mám – a veliký! Bojím se zvlášť poté, co islámští radikálové vyhlásili ‚Islámský stát‘ a vyzývají všechny muslimy na celém světě, aby aktivně bojovali proti křesťanům,“ uvedla.
Tehdy – tedy před 6 lety – se opřela i do České televize. Podle svých slov často vnímala to, že místo objektivního pohledu zaznívají z ČT spíše subjektivní názory některých redaktorů, kteří předkládají spíše vlastní komentáře, někdy mezi řádky, často i ve volbě hostů k tématu.
Kdo ze jmenovaných chybí ve vysoké politice nejvíc?Anketa
Z čeho pak Jurinová strach neměla, bylo Rusko. „Z Ruska nemusíme mít strach, je u nás některými politiky i médii uměle vyvolávaný. Vždyť i odborníci na problematiku sami přiznávají, že přesně nevědí, co se tam vlastně děje. A i když jsou fakta zastřena mlhou, situace určitě není taková, aby se opakoval příjezd vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Přikláním se k tomu, že je třeba stále politicky vyjednávat na mezinárodní úrovni. Oboustranné hospodářské sankce rozhodně nevidím jako řešení,“ řekla.
Loni v červenci pak byla hostem moderátora Aleše Cibulky v Českém rozhlase. Svěřila se mimo jiné s tím, že ji zvedají ze židle nešvary v řeči dnešních redaktorů a moderátorů.
„Nesnáším ve zpravodajství, které samozřejmě sleduji, jak si pořád všichni děkují. Pořád všichni říkají stejné fráze. Pořád si všichni něco přejí. Proboha! Já když sleduji zpravodajství, nechci, aby mi někdo ze zpravodajství něco přál. Já chci zprávu, já chci informaci. Sedí moderátorka a řekne: A teď máme na místě Josefa Nováka, Josefe, přeji ti krásné odpoledne, i tebe zdravím, tak jak to tam vypadá? – Ta otázka, mimochodem, jak to tam vypadá, tak ta mě taky zvedá ze židle, protože moderátor už v té otázce musí říct informaci,“ rozzlobila se Jurinová nad tím, jak se často v televizním vysílání hovoří.
A vyprávěla i o tom, kdy jí toto děkování a přání doslova urazilo. „Před léty havaroval v Praze linkový autobus. Tři mrtví, čtyřicet těžce zraněných, katastrofa. Vím, že jsme se vrátili večer, už byla tma, snad devět, deset hodin, všichni na místě, moderátor předal slovo redaktorovi, který byl na tom místě. On tam dělal rozhovor a teď se omlouvám, nevím, kdo to řekl, jestli redaktor nebo mluvčí, po skončení toho rozhovoru se někdo obrátil do kamery a řekl: Přeji vám pěkný večer. A já jsem si říkala, tak začíná doba frází. Schází nám cit,“ vyprávěla Jurinová.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
