Zrovna Nerudová by se smát neměla. Turek, Macinka a angličtina

Vládní zmocněnec pro Green Deal Filip Turek se na začátku týdne účastnil v Bruselu jednání ministrů životního prostředí EU. Vystoupil zde, v souladu se svou agendou i dlouhodobě známými postoji, s kritikou evropské vize zelené transformace, která podle něj přinese konec mnoha pracovních míst a likvidaci celých odvětví evropského průmyslu.

Někteří však více řešili jeho angličtinu, kterou projev pronášel. Vyvolala poznámky o mezinárodní ostudě i vtipy o překladatelských aplikacích. Média Turka kritizovala, že se neúspěšně pouští do angličtiny, i když by mohl mluvit česky.

Jiná média oslovila učitele angličtiny, kteří rozebírali slovo po slovu, třeba že místo palivo, které se v angličtině vyslovuje jako „fuel“, řekl „fool“, což znamená blázen.

Turek sám připustil, že to nebyl nejlepší angličtinářský výkon. K projevu se podle vlastních slov dostal až po mnoha hodinách jednání a projevila se jeho únava.

Tématu se chopila i politická konkurence. Nejintenzivněji europoslankyně Danuše Nerudová, která na své sociální sítě sestříhala z Turkovy řeči nejméně povedené momenty a doplnila komentářem, že „nechybělo málo a došlo i na zkusit šůšn“.

Což měl být ironický odkaz na slavné vystoupení českého lyžaře Stanislava Řezáče. Slavný dálkový běžec v roce 2010 zazářil na závodě Birkebeinerrennet v Norsku. Po padesátikilometrové štrece byl extrémně unavený, navíc nebyl příliš trénován v mediálním vystupování. Na otázky německé televize tak odpovídal zvláštní směsicí němčiny a angličtiny, do které pronikala i slovíčka z češtiny. Některá spojení z jeho monologu se v dalších letech stala oblíbeným zdrojem zábavy, třeba právě novotvar „šůšn“.

Řezáčův výstup se také stal oblíbeným důkazem o české neschopnosti domluvit se cizími jazyky. Že jej Danuše Nerudová vytáhla právě v souvislosti s Filipem Turkem ale mnohým přišlo hodně laciné. Už proto, že angličtina brněnské ekonomky také není zrovna oxfordská, jak dokazují záznamy jejích europarlamentních projevů.

Kauza však znovu otevřela širší téma angličtiny českých politiků.

Pár dní předtím se část internetu smála Tomio Okamurovi, že při bezpečnostní konferenci na Pražském hradě měl při anglickém projevu jako jediný v publiku nasazená sluchátka s překladem.

V tomto případě se ale ohradili i někteří lidé, kteří jinak s Tomio Okamurou rozhodně nesouzní. Znalci politického zákulisí pak dodali, že angličtina někdejšího podnikatele v cestovním ruchu Okamury je plynulá, bez zakoktávání, s celkem slušným přízvukem a ve srovnání s jinými českými politiky nadstandardní.

Zejména ve srovnání s předsedou druhé komory Senátu Milošem Vystrčilem, který na oné fotografii seděl vedle něj bez sluchátek. Podle insiderů však anglicky na mezinárodních fórech nehovoří a i svůj slavný projev v parlamentu na Tchai-wanu pronášel v češtině.

A do třetice byl v posledních týdnech podroben lingvistickým analýzám ministr zahraničí Petr Macinka, když se na mezinárodní bezpečnostní konferenci v Mnichově střetl s Hillary Clintonovou. Zatímco mezinárodní publikum přijalo jeho polemiku s bývalou ministryní zahraničí USA veskrze pozitivně, v Česku se psalo o ostudě, v níž chatrná angličtina byla důležitým komponentem.

I zde ale nakonec zazníval názor, že šlo o spíše nadstandardní angličtinářský výkon českého politika. A že zástupci minulé vlády, kteří se často prezentovali jako významní aktéři mezinárodního dění, by této improvizované diskuse s rodilým mluvčím patrně nebyli schopni.

Bývalý premiér Petr Fiala se často prezentoval fotografiemi se zahraničními státníky, ale jeho angličtina byla pro mnohé negativním překvapením. Tomu odpovídají třeba i reakce čtenářů ParlamentníchListů.cz, když jim byl nabídnut Fialův anglický projev na loňské pražské konferenci GLOBSEC.

Byl jsem jako zpravodaj Parlamentních listů tehdy u toho a původně jsem vůbec neměl v úmyslu zaobírat se Fialovou angličtinou, chtěl jsem jen zprostředkovat čtenářům ukázku, jak český ministerský předseda hovoří na mezinárodním fóru k široce diskutované agendě bezpečnosti.

Reakce pod videem se ale mnohem častěji pozastavovaly nad úrovní Fialovy angličtiny, zejména zaujalo slovíčko „čurbulent“, pokus o popis turbulentní doby.

Mě na stejné konferenci zaujala třeba angličtina Jana Lipavského, tehdejšího ministra zahraničí, považovaného za velkou hvězdu české diplomacie. Ještě více se opakovaně mluvilo o tom, jak je v této oblasti limitována ministryně obrany Jana Černochová.

Pro spravedlnost je ale třeba dodat, že čeští politici v tom nejsou sami, z „nových členských zemí“, spadajících do slovanského jazykového okruhu, nezáří v angličtině prakticky žádný z politiků.

V Polsku byl terčem smíchu několikanásobný premiér Donald Tusk. V roce 2014 se tento blízký spojenec Angely Merkelové stal předsedou Evropské rady a byl prvním politikem ze středoevropského regionu, kterému se něco takového podařilo. Novináři se jej přímo zeptali, co bude dělat se svou angličtinou, a polský politik ujišťoval: „I will polish my english“. Sloveso „polish“, pilovat, přitom zní stejně jako adjektivum „polský“, což vyvolalo další sérii vtipů.

Za nejlepšího angličtináře ve visegrádském regionu je nakonec považován maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó, který už několikrát dokázal v ostré diskusi uhádat i redaktory anglosaských médií.

A vedle něj Radoslaw Sikorski, jehož angličtina byla dávána do kontrastu s Petrem Macinkou po panelové diskusi na mnichovské bezpečnostní konferenci, které se vedle Hillary Clintonové také účastnil.

Jenže Sikorski, který už jako student v osmdesátých letech odešel z Polska do Anglie, má tento jazyk v podstatě jako druhý mateřský, protože Anglie a USA jsou v podstatě jeho druhým domovem. Včetně jeho manželství se známou americkou politickou komentátorkou Anne Applebaumovou.

I u nás je schopnost komunikovat v angličtině oddělená generačně, což se samozřejmě projevuje i na úrovni politické reprezentace. Politici starších generací se angličtinu ve škole učili maximálně jako volitelný předmět, ti narození od konce sedmdesátých let dále už jí měli jako cizí jazyk číslo jedna.

Bývalý ministr zahraničí a ředitel Diplomatické akademie Cyril Svoboda ale pro starší politiky, kteří se žádnou cizí řeč nenaučili, nemá pochopení. „Já se začal učit francouzsky až v 45 letech, a teď z ní mám certifikát C1. Prostě si měli najít učitele a věnovat tomu píli, jinak to nejde,“ říká pro ParlamentníListy.cz.

Svoboda, který učí diplomacii na několika školách, připouští, že jazyková výbava českých politiků je všelijaká, ale platí to podle něj pro celou společnost. „Učím na několika vysokých školách a divil byste se, jakou úroveň angličtiny mají někteří z těch vysokoškolských studentů,“ říká.

Pokud jde o konkrétní vystoupení Filipa Turka v Bruselu, měl Svoboda jako bývalý ministr zahraničí pocit, že hlavní problém byl v tom, že text ve chvíli, kdy ho četl, pravděpodobně viděl poprvé. „Vypadalo to, že mu to někdo napsal. Což se v politice běžně děje, ale politik si to pak má projít, sám nebo s autorem, vyškrtat slova, která mu nejdou do úst, nebo si to aspoň říci nahlas, třeba vícekrát, aby pak nebyl překvapen. Když jdu vystupovat, tak se na to přece dopředu připravím. A měl jsem dojem, že to zde neproběhlo,“ říká Cyril Svoboda.

Pokud by takto odborný anglický text viděl poprvé kterýkoliv jiný politik, byl by podle něj výsledek podobný. Turka rozhodně nepovažuje za špatného angličtináře, v rámci české politiky.

Je však nepřítelem toho, aby politici byli z angličtiny zkoušeni, či dokonce chytáni za slovo. Komunikace v cizím jazyce totiž podle něj nespočívá pouze v tom, jak politik dokáže složit větu a jaký má přízvuk, ale také zda během diskuse chápe, o čem se mluví. Připomněl třeba jedno vystoupení Evy Pavlové v Kyjevě, která něco přečetla a vůbec jí nedošlo, že je to v rámci diskuse zcela mimo.