Důvodem těchto nářků je jistě finanční a ekonomická krize, která zvýšila počty lidí bez práce a s tím i nutkavou potřebu politiků nabídnout voličům jedním vrzem snadné vysvětlení i obětní beránky. Na těchto názorech bohužel nic nemění statistiky dokládající, že statisíce přistěhovalců z nových členských zemí Evropské unie, mezi nimiž představují velký díl Poláci, sice v Británii práci berou, ale hlavně tu, o kterou domácí, a to hlavně za nabízenou mzdu nestojí.   

Ozvěny těchto debat zaznívají čím dál blíže střední Evropě, a to dokonce i v sousední Spolkové republice, která prošla léty krize od roku 2009 na kontinentu snad s nejmenšími šrámy. Stejně pozoruhodné však je, že silné a věcně podložené námitky proti výhradám vůči cizincům na domácím pracovním trhu neformuluje, jak by se dalo předpokládat, levice, ale například Německá hospodářská a obchodní komora. Ta upozorňuje především na obecně přehlížené a neodvratné důsledky demografického vývoje, zvláště odchodu do penze posledních silných poválečných ročníků. Pokud si má Německo udržet svůj dosavadní výkon, bude muset do roku 2025 potřebovat jedenapůl miliónu nově příchozích zaměstnanců. Velké firmy jako například Bosch se již snaží na sílící trend reagovat a jen jim může Spolková republika děkovat, že loni do ní přišlo o čtyři sta tisíc pracujících více, než z ní odešlo, což je za posledních dvacet let v Německu zdaleka nejvyšší číslo.   

Podobné statistiky by měly pomoci vyvracet nálady, které vidí v přistěhovalcích jen ty, kteří přicházejí s vidinou najít lepší život než ve své vlasti jen díky vstřícnějším sociálním systémům. Podrobnější počty však mohou odhalit nebezpečné minové pole, kde by se v Evropě dařilo odpalovat nálože nejen populistům, ale šovinistům. Do Německa totiž přichází vyšší počet lidí, než z něj odchází ne proto, že by již mělo promyšlenou a účinnou imigrantskou politiku, ale protože se mu daří lépe než ostatním evropským zemím.