Aktivisté proti kardinálovi Dominiku Dukovi

Mezi kritiku patří například kardinálovy názory na uprchlíky nebo výroky o homosexuální či transsexuální komunitě. Označují to za jeho "hnědnutí" v politice. V dopise se mimo jiné uvádí: „Kardinál Duka dělá všechno pro to, aby byl on tou viditelnou personou. Z pastýře se spíš stává člověkem, který se pohybuje ve vysoké politické hře a rád se objevuje ve společnosti mocných a slavných. A na ty ovečky tolik nemyslí."

TEXT DOPISU:

Milý bratře Františku,

my, sestry a bratři z České republiky, Ti píšeme tento dopis, protože máme velké obavy o směřování zdejší katolické církve. Představuješ pro nás otevřenou a solidární církev, proto se na Tebe obracíme jako na bratra v Kristu.

Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka dne 26. dubna 2018 oslaví 75. narozeniny, a tudíž podle církevního práva rezignuje na svou funkci arcibiskupa pražského. Rádi bychom Tě požádali, abys jeho rezignaci přijal a mandát již neprodlužoval. Dovol, ať Ti předložíme své důvody. Pozorujeme, že za dobu Dominikova působení došlo k výraznému sblížení trůnu a oltáře. Vzpomeňme na národní pouť ve Staré Boleslavi v září 2011, kam biskup Dominik pozval tehdejšího prezidenta Václava Klause. Ten během slavnostní mše svaté pronesl svůj neoliberální proslov. V listopadu 2015 Dominik Duka sloužil mši za prezidenta Miloše Zemana v místě jeho letní rezidence, a to jen pár dní poté, co Zeman vystoupil na jednom pódiu s tehdejším lídrem českého xenofobního hnutí Martinem Konvičkou.

Příklon biskupa Dominika k nacionalismu a ke krajní pravici pak lze vidět nejen v jeho nekritické podpoře islamofobního prezidenta Miloše Zemana, ale také v jednoznačném odmítnutí solidarity s uprchlíky na Svatováclavské pouti v září 2017, anebo v blahopřejném dopise zaslaném předsedovi fašizující strany SPD Tomio Okamurovi. Tomu mimo jiné napsal, že je spojuje obava o bezpečnost naší země, což v současném protiimigrantském diskurzu znamená, že mají stejně odmítavý postoj k lidem na útěku. Mezi biskupovy nejbližší spolupracovníky patří Milan Badal, který po útoku na francouzský kostel v Saint-Étienne du Rouvray ztotožnil islám s islamismem.

Bratr Dominik se rád prezentuje jako člověk, který dokázal vyjednat tzv. církevní restituce. Jedná se o navrácení církevního majetku, který byl znárodněn socialistickým režimem. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi č. 428/2012Sb. prošel parlamentem až napodruhé velmi těsnou většinou. K prosazení zákona došlo navzdory nesouhlasu většiny společnosti, jíž církev nebyla schopná restituce vysvětlit a obhájit. To ovlivnilo pokles důvěryhodnosti církve, kterou lidé vnímají jako hamižnou. Ještě v březnu 2012 církvím v Česku důvěřovalo (stejně jako v předešlých letech) 30 procent lidí. V září 2012 důvěra v církve klesla o deset procent.

Slovo restituce znamená navrácení něčeho do původního stavu. Je však žádoucí vracet se k podobě církve v období před druhým vatikánským koncilem? K církvi, která byla mocenskou institucí, silnou hierarchickou strukturou, významným vlastníkem půdy a miliardového bohatství? Neměli bychom spíše usilovat o restituci daleko radikálnější? O restituci, která by slovu církev navrátila původní význam společenství a bratrské a sesterské pospolitosti? Dominik Duka si to evidentně nemyslí, rád používá okázalé insignie moci, jezdí v honosném kočáře a předvádí se před objektivy fotoaparátů ve společnosti bohatých a mocných.

Jak jsme zmínili, Dominik Duka pěstuje intenzivní vztahy s představiteli státu, menší zájem už však projevuje směrem dovnitř církve. Svědčí o tom třeba diecézní kněží v čísle časopisu Salve s názvem Obavy v církvi. Jeden z kněží vypovídá například: „Naši biskupové a generální vikáři komunikují prakticky jen mezi sebou, eventuálně jen se svými generačními vrstevníky. Střední a nejmladší kněžská generace, jež je vlastním ‚nárazníkovým' pásmem v kontaktu se sekulárním světem, je degradována pouze na ceremoniální složku, jež se stává jediným měřítkem úspěšnosti." Kněží nejsou jedinou skupinou věřících, na kterou dopadá nezájem hierarchie. Dominik Duka se podílel na knize Jedenáct kardinálů o manželství a rodině zaujímající velmi striktní stanovisko ohledně pastorace rozvedených a znovusezdaných katolíků. Nedávno také upřel pastorační péči komunitě LGBTQ katolíků v pražské diecézi.

Biskup Dominik na naši kritiku a opakované výtky v duchu correctio fraterna buď nereagoval, anebo naši iniciativu označil za výbuch jednostranných vášní nebo protestantské či levicové výstřelky. Proto se nyní, milý bratře Františku, obracíme na Tebe s prosbou, abys při volbě nového pražského arcibiskupa vzal v úvahu naše obavy o další směřování církve. Doufáme, že kongregace pro biskupy vybere takového nástupce bratra Dominika, který by se nebál například opustit honosný arcibiskupský palác (který sídlí v těsné blízkosti Pražského hradu a tedy přímo svádí k sbližování trůnu a oltáře) a odstěhovat se mezi normální pracující lidi. A tak by naplnil Tvoji výzvu: „Buďte pastýři s vůní po ovcích."

Netoužíme jen po personální výměně a uspíšení jmenování nového pražského arcibiskupa po Dukově rezignaci, ale po revoluci lásky a něžnosti, která by z církevní hierarchické struktury znovu vytvořila živoucí a láskyplné společenství bratří a sester, pospolitost, která je vždy ochotna pomoci těm nejslabším, zraněným, lidem na okraji i celému stvoření. Děkujeme Ti, že jsi živoucím důkazem toho, že evangelium lásky a milosrdenství rezonuje katolickou církví napříč všemi kontinenty i patry.

S láskou k matce církvi a pozdravem Chvála Tomu, který zahrnuje svojí něhou všechno, co existuje,

sestry a bratři katolíci

s podporou dalších křesťanů i lidí jiných vyznání

Text – ODPOVĚĎ autorům dopisu od Milana Badala, tajemníka kardinála

Ví Bůh a sepisovatelé dopisu-petice, kterou údajně podepsalo 100 katolíků, proč si pro svůj happening vybrali právě Popeleční středu. V praxi církve je to den, kdy začíná půst a na znamení vlastního pokání si necháváme označovat čelo křížem z popela, abych si uvědomili, že jsme jen prach a v prach se obrátíme. Tedy že na světě jsou věci důležité a nedůležité. Kdyby signatáři sdělili laskavě svá jména, možná bychom s překvapením zjistili, že ne zcela jsou to katolíci, že se mnohdy jedná o notorické petičníky a že je k dopisu nevede ani tak obava o osud církve, jako touha po zviditelnění. Namísto aby rozjímali nad svými hříchy, posílají udavačský dopis do Vatikánu.

Podotýkám, že svůj názor na kohokoliv může vyjádřit kdokoli jakýmkoli způsobem, který není nezákonný. V církvi navíc víme, že by to neměla být pomluva a nactiutrhání. Zjevně obsah těchto pojmů je autorům petice poněkud cizí.

Pisatelé argumentují, že kardinál na jejich „correctio fraterna“, tedy bratrské napomínání buď nereagoval, nebo je označil za výbuch jednostranných vášní či výstřelky. Milí bratři a milé sestry – kdybyste namísto sepisování petic studovali Písmo, asi byste se s překvapením dočetli, jak takové bratrské napomínání vypadá v Bibli: mám-li za to, že bratr těžce hřeší, mám jej napomenout mezi čtyřma očima, jistě i vyslechnout jeho pohled na věc. Pokud hřeší dále, mám si vzít dva bratry jako svědky a objektivizující činitele a napomenout jej takto. Teprve napotřetí mám napomínat veřejně. Obávám se, že tím, že pisatelé obvykle přeskakují první dva kroky a rychle spěchají pořádat happeningy, zveřejňují výzvy apod., se rozhodně do pojmu „bratrské napomínání“ nevejdou. Spíše je to exhibice a útok na toho, kdo se odvážil mít jiné názory.

Autorům dopisu prozradím ještě jedno sladké tajemství: takhle se ve Vatikánu nejedná. Výsledek bude stejný, jako by dopis svěřili poštovnímu holubovi – možná dopis dorazí až do Vatikánu, ale bude trochu podělaný. Když se hledá nový biskup, nuncius v té které zemi oslovuje politiky, představitele církve, řádů, hnutí, významné osobnosti apod. a nabízí pak několik kandidátů. Rozhodně nepomíjí laiky, kteří jsou nějak významní, tedy např. získali papežské ocenění. Vřele bych tedy panu Bierhanzlovi doporučoval věnovat se vědecké práci na alma mater, aby dosáhl takových publikačních výsledků, jako např. prof. Royt, prof. Wilhelm, prof. Kuthan – pak se ho určitě jako význačné osobnosti pan nuncius optá, koho by pokládal za správného nového arcibiskupa. Jenže to by chtělo méně virválu a více práce na sobě samém. I tak to ale bude jen jeden z mnoha hlasů, které pak vyhodnocuje kongregace pro biskupy a předkládá s doporučením Svatému otci.

Když byl kardinál Duka na státním obědě s čínským prezidentem, strhl se pokřik, že se kloní ke komunistům. Kardinál pozvání využil k tomu, že panu čínskému prezidentovi předal dopis v čínštině, kde předkládá důvody pro porozumění čínským katolíkům. Navíc v osobním rozhovoru požádal čínského prezidenta, aby si uvědomil, že on i D.Duka měli otce podobných osudů a že jej tedy právě proto prosí, aby otázce věnoval pozornost. Ukažte mi laskavě kteréhokoli světového politika či církevní osobnost, která něco takového vzhledem k čínskému prezidentovi udělala!

Jestli tedy někdo hnědne, jsou to mnohdy lidé sepisující petice v duchu „nejlepších“ tradic hnědé a rudé totality. Možná si ani neuvědomují, že skutečnými dědici svazu mládeže a podobných organizací jsou myšlenkově právě oni. Dovoluji si tedy zareagovat na udavačský dopis, v němž jsem jmenovitě zmíněn jako zločinec ztotožňující islám s islamismem. Ve svém televizním vystoupení jsem vyjádřil především rozhořčení nad faktem, že francouzské ministerstvo několik hodin poté, co někdo podřízl kněze v liturgickém rouchu v kostele bylo kvůli politické korektnosti jen blábolit o tom, že došlo k útoku na muže. Po několika letech se ukazuje, že většinu z toho, co na konto prověřování uprchlíků, nebezpečí infiltrace teroristů apod. řekl D.Duka, označený za hnědnoucího kardinála, přiznávají už politici v celé Evropě.

Ještě k několika lžím v textu dopisu: kardinál prý jezdí v honosném kočáře. Nu, to je tvrzení T. Halíka, který mluvil o zlatém kočáře. Je to bryčka z 19.století darovaná Kladrubskému hřebčínu, který ji propůjčuje s koňmi při různých církevních událostech, např. při Navalis. Kardinál se prý rád předvádí před objektivy fotoaparátů ve společnosti bohatých a mocných. Slova o předvádění se jsou těžkou urážkou, média pochopitelně zachycují okamžiky setkání se státníky a významnými lidmi, stačí se však podívat na tezaurus církevních fotografií z různých událostí, kde se kardinál „předvádí“ s těmi nejpotřebnějšími a nejubožejšími. Snad pisatelům vadí,že si s nimi neudělal selfíčko?

Další text nechám raději bez povšimnutí – „vědecká metoda“ některých lidí totiž spočívá v tom, že napíší dehonestující a lživý text, který pak na svou podporu citují v dalších článcích jako pravdu.

Jako pravou perlu však ještě musím uvést větu: že nástupce D.Duky „by se neměl bát opustit honosný arcibiskupský palác a odstěhovat se mezi normální pracující lidi“. Necítíte vážně závan starých časů? Já ano. Když jsme u toho, kolik pak toho v onom zbožňovaném pracovním procesu rukama odpracoval pan Bierhanzl? A kolik vězněný kardinál, léta pracující ve Škodovce, protože měl zákaz kněžského působení?

Rád bych tedy stoupencům islámu ocitoval krásné arabské přísloví: „Psi štěkají, karavana táhne dál.“

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.