Z naivní čtyřicetileté víry, že kontinentálci jsou rozumní pragmatici a realisté, jak napsal jeden komentátor. Byla to strana konzervativců, která od šedesátých let usilovala o vstup do Evropského hospodářského společenství, aby se jí to v roce 1973 po odchodu generála de Gaulla, jenž přihlášku „anglických hokynářů“ dvakrát vetoval, podařilo. Angličané pevně věřili, že vstupují do prostoru stále svobodnějšího obchodu, úspěšné bezcelní zóny a spolupráce suverénních národů. Proto se také angličtí socialisté až do Maastrichtské smlouvy (1992), která dala vzniknout EU, proti tomuto „kapitalistickému spolku“ ostře vyhraňovali. Předpokládali totiž, že bude bránit budování (tehdy ještě) korporativního anglického socialismu.

Ne že by toryové nevěděli, že smlouva zahrnuje slavnou klauzuli o „stále těsnější Unii,“ ale vykládali si ji po anglicku stejně jako opozice. Věřili, že nemůže jít o nic víc než jen o nezbytnou idealisticko propagandistickou polevu na obtížném úsilí zlikvidovat tarify, cla a nejrůznější vnitrostátní byrokratické, kartelové či odborářské překážky v liberalizaci společného trhu. Tehdejší poměrně skromný bruselský sekretariát považovali také jen za posilu velmi úspěšného podniku.

V prosince se anglický premiér už podruhé v životě vydal do Bruselu, aby se pokusil zarazit navýšení společného rozpočtu Unie na léta 2013-20 (parlamentní rezoluci, že má v době recese a fiskálních škrtů dokonce vyjednat snížení rozpočtu Unie, nebere nikdo vážně), a pokud se mu ani taková prkotina nepodaří, chce použít veta. Nakonec měl štěstí, unionisté se nedohodli. Tak jako loňské veto proti fiskálnímu paktu jde jen o symboliku: vždyť první krok k fiskální unii zrealizovali kontinentální politici bez Anglie. Teď by ovšem taková další symbolika znamenala definitivní rozchod.