Evropské hospodářství stagnuje, eurozóna je v recesi, Německo zpomaluje a těsná unie předpokládá hlubokou finanční solidaritu věřitelských států a nejen bankovní unii, bankovního komisaře a tvrdý německý deflační diktát na rozmařilé dlužníky.

Něco jiného jsou odpustky španělským bankám či pokoutní snižování řeckého státního bankrotu a něco jiného cyklické dlouhodobé výkyvy ekonomik spoutaných úrokovou mírou společné měny, která oscilace mezi nimi neustále posiluje. Francouzská představa, že se budou sociální náklady na nezaměstnanost společně a automaticky (anti-cyklicky) vyrovnávat, sice je logická a přiznává na rozdíl od Němců i strukturální problém eura, ale na Severu celkem pochopitelně nepřijatelná. Proto se také všechny plány na dluhovou unii týkají budoucnosti a nikoli starých dluhů. Něco jiného ovšem je riskovat peníze daňových poplatníků, když hrozí kolaps, a něco jiného z takové krize budovat permanentní dotační systém pro dnes už opět chudé státy jižní Evropy, které po umělém dohánění svých sousedů teď opět posílají desetitisíce gastarbeitrů na sever. Jejich euro-prosperita dlouho nevydržela a v Zaalpí najednou platí, bližší košile než společný kabát.