Kritika, či odmítání unijních institucí, se poprvé politicky výrazně zhmotnila a donedávna absurdní instituce se v samém srdci Unie může stát nástrojem změny. I europolitici (zvláště v Berlině) začínají mluvit o europarlamentu pohrdavě. Lisabonská smlouva mu totiž určila spolurozhodovat o devadesáti procentech legislativy a ta tvoří padesát procent všech zákonů. Co se stane až kritici Unie, kteří mají tentokrát šanci získat 20 – 25 % zastoupení, získají jednou většinu.

Ještě donedávna bylo možné tvrdit, že volby do europarlamentu nemají smysl. Dnes to už není pravda. Odpůrci mohou namítat, že s většinou integračních nařízení nesouhlasí. Tím spíš by se ale měli o věc zajímat. Je to ohromná příležitost.

Jak to, že v zemi české, známé svou euroskepsí, je ticho po pěšině?

Veřejnou předvolební diskusi zablokovaly především parlamentní strany. Ty žádný alternativní program k statutu quo nenabízejí. Svolávají jen své fanoušky, kteří je volili, a žádají po nich věrnostní eurohlas. Fandové však tvoří jen jádro strany a těm ostatním bývalým voličům se k zbytečným volbám nechce, výsledek je určen předem. A tak jako obvykle vyhrává na celé čáře stejná parta – těch, co zůstávají doma.