V pětačtyřicátém jsme si užívali vlastenectví na straně vítězů nad nacistickým Německem. Svoboda v těch dnech byla nejopojnější z celé naší historie. I ve srovnání s rokem 1918. Brzy spadla klec.

V osmašedesátém jsme nejdříve zakusili trochu svobody, abychom 21. srpna 1968 jako národ dali najevo, že se s okupací nesmíříme. Pak přišla normalizace. A 17. listopad 1989 byl opět novým pokusem.

V uplynulém roce se nacionální vlna opět vzedmula. Jako signál, že jde do tuhého. Lidé začali pociťovat ohrožení. Nejde jen o strach z neznámého, jak se většině občanů snaží vsugerovat ti, kdo stále dávají přednost jednostranně pojatým lidským právům, ale z obav založených na racionální analýze bezpečnostní situace v Evropě a v jejím okolí.