Vojenská přehlídka byla pozoruhodná i tím, že kromě ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva se jí zúčastnil jako nejvýznamnější host i turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. V přehlídkových projevech obou prezidentů zazněly věty, které nesly daleko větší význam, než působivé defilé vojáků a techniky. Je dobré je znát nejen v kontextu války o Karabach, ale i v kontextu současné světové bezpečnostní politiky.

Přestože se konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem o území Náhorního Karabachu a sedmi okolních ázerbájdžánských okresů řešil 30 let, jeho podstata byla jednoduchá: Arménie okupovala mezinárodně uznávané území Ázerbájdžánu v rozporu se čtyřmi rezolucemi RB OSN, které vyzývaly arménské síly k bezpodmínečnému stažení. Nejednalo se jen o Náhorní Karabach, ale i rozsáhlý pás okolního území, ze kterého bylo vyhnáno většinové ázerbájdžánské obyvatelstvo. Vyhnání lidí nestačilo: K zemi šly obytné domy, mešity a dokonce i náhrobní kameny na ázerbájdžánských hřbitovech. 

Třicet let se táhla jednání o vyřešení konfliktu, kdy dohodě mezi Ázerbájdžánem a Arménií měli pomoci tři mediátoři z tzv. Minské skupiny, významné světové mocnosti: Francie, Rusko a USA. Fungování Minské skupiny ale bylo naprosto neefektivní. Během let ukázala Arménie mizivou ochotu respektovat mezinárodní právo a přistoupit na jakýkoliv kompromis. Bylo zjevné, že Arménie chce území cizího státu ovládat trvale. Za těchto okolností musel Ázerbájdžán vyvodit závěr, že mezinárodní společenství nedokáže k řešení konfliktu přispět a jednání pod jeho patronací spíše představuje záminku, aby se protahoval pro Arménii zdánlivě výhodný statut quo. 

Ve svém projevu na vítězné přehlídce v Baku popsal ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev, která vedla k tomu, že místo diplomacie přišly ke slovu zbraně: