Ač to tak nevypadá, tak všichni jsme na jedné lodi a všem nám jde o zvířata. Je pochopitelné, že kdyby se veřejnost vyjadřovala naprosto ke všemu, tak zákonodárci s přípravou zákonů kupředu příliš nepostoupí. Ovšem ohledně chovu kožešinových zvířat se s názorem veřejnosti počítalo a přikládala se mu zásadní důležitost. Na téma chovu kožešinových zvířat však, bohužel, žádná seriózní diskuse neproběhla.

Rozhodovalo se především na základě skandalizování, manipulování s nezákonně získanými informacemi a intenzívního zasypávání zákonodárců e-maily a SMS hlavně od ochranářských aktivistů.

Při rozhodování o novele zákona se od samého začátku projednávala stěžejní otázka - jestli je zvířatům lépe v kleci či na svobodě. Odpověď je jasná i bez vědeckých studií. Názor veřejnosti i zákonodárců se formoval tím směrem, že se zákazem chovu v České republice kožešinová zvířata osvobodíme. Kdyby to tak opravdu fungovalo, zákaz by měl smysl. Slovo KDYBY je zásadní.

Ono to takhle ale nefunguje. Navzdory celosvětově vedeným kampaním proti chovu kožešinových (masožravých) zvířat poptávka po jejich kožkách permanentně (a výrazně) stoupá. Poptávka se zvyšuje a poptávce je vyhověno. Je-li poptávka, logicky existuje i nabídka. Když nebude u nás, bude jinde.

Řada evropských států chov kožešinových (masožravých) zvířat zakázala, to je pravda. Ale už se nedodává argument, že chov byl zakázán v zemích, kde se vůbec žádná kožešinová zvířata nechovala nebo jen minimálně. V Nizozemí, které se k zákazu přidalo, trval proces od návrhu na zrušení k realizaci pětadvacet let. Velká Británie přijala zákaz bez přiměřeně dlouhého přechodného období a bez adekvátních náhrad. Chovatelé se odvolali a proces vyhráli.