Ústava jí sice přikazuje presumpci neviny a profesionalita velí racionální věcnost, ale to bychom museli žít v právním státě a ne v zemi, kde je žalobkyně poradkyní ministra spravedlnost. Aby toho nebylo málo, se svým druhem policistou připraví případ jako výtah k vlastní kariéře.

Pak manipulují s důkazy, pořizují nelegálně odposlechy, různě je upravují, pošlou mladého soudce na stáž z okresu na kraj a všem jiným soudcům raději zastaví přísun nových případů, aby bylo jisté, že jen tento správný člověk to dostane na stůl. Ten se může z horlivosti přetrhnout a pustí hordu novinářů k neveřejnému spisu ve své pracovně. Během líčení ostentativně nevidí a neslyší desítky důkazů, které žalobu vyvrací, odmítá závěry soudních znalců a překrucuje výpovědi svědků. Nakonec se na scéně objeví jeho strýc obhájce, který mi nejprve nabídne své služby, aby pak bez omluvy nepřišel k soudu a z případu zmizel.

Ministryně spravedlnosti Benešová, kamarádky žalobce Jiráta, snaživého soudce Pacovského odmění definitivou a veřejnost ubezpečí o tom, že panu žalobci plně věří a pochybnosti nemá. O případu přitom vůbec nic neví. Když vrchní soud rozhodne o nezákonnosti odposlechů, je veřejně peskován žalobkyní Bradáčovou, zesměšněn ministrem spravedlnosti Pelikánem, který bez znalosti rozsudku je hned rozhodnut, že byl porušen zákon a použije instrumentu z komunistické diktatury padesátých let a svým vlivem na nejvyšší soud mění pravomocný rozsudek. K tomu prezident Zeman vyhrožuje předsedovi senátu vrchního soudu kárnou žalobou.