Dimitrij Rupel: Obnova střední Evropy

Dámy, pánové, Excelence, přátelé. Svůj příspěvěk jsem rozdělil do čtyř bodů.

I. Mezi Prusy a Rusy

V prosinci 1869 Fran Levec, vlivný slovinský literární historik a nakladatel, v dopise spisovateli Janku Kersnikovi předložil dilema, které se dnes zdá být absurdní a překonané. Napsal: "My, Slovinci, nemáme budoucnost! Budeme buď Prušáci, nebo Rusové!" V roce 2018 jsem toto poselství použil jako název jedné ze svých knih. [1] V minulosti byly některé středoevropské národy skutečně - a ne jednou - postaveny před výzvu rozdělit své sympatie mezi tyto dvě evropské velmoci nebo si mezi nimi přímo vybrat.

V roce 1941 zmizelo Slovinsko z mapy Evropy. Velká část jeho území se stala součástí Třetí říše. Po válce toto dilema vyřešila komunistická Jugoslávie a nepřímo Sovětský svaz. V roce 1991 se Slovinsko - podporované Německem a Evropským společenstvím - osamostatnilo a sdílí svůj osud s ostatními středoevropskými zeměmi. V roce 2004 vstoupilo do EU a NATO a jasně se distancovalo od Ruska. Problém spočíval v tom, že Rusko, které se v roce 1991 oddělilo od Sovětského svazu, později uvažovalo o jeho obnovení.

II. Prázdný prostor moci

Problém Slovinska spočíval v tom, že se v určitém okamžiku nechalo prostoupit myšlenkou jakéhosi hybridního socialisticko-kapitalistického systému. Po roce 2008 se začalo objevovat stále více signálů naznačujících návrat starého režimu. V časopisu Foreign Relations z přelomu ledna / února 1995 publikoval Zbigniew Brzezinski článek "Plán pro Evropu". Článek mimo jiné pojednával o rozšíření NATO o čtyři země Visegrádu, Ukrajinu a pobaltské země. Brzezinski očekával námitky ze strany Ruska a pochválil ruského ministra zahraničí Kozyreva, který podle všeho podporoval postupné sbližování Ruska a EU. (V roce 1992 měl Kozyrev dva protichůdné projevy: zaprvé o tom, že Rusko upouští od spolupráce s Evropou, a zadruhé o nebezpečí, že se tento narativ promění v realitu, pokud ze svého postu odejde Jelcin.) V této souvislosti Brzezinski varuje:

Vakuum po komunistické ideologii dosud nebylo zaplněno. [2]

Zdá se, že toto vakuum není dostatečně zaplněno ani dnes. V souvislosti s tím bych měl zmínit trockistického autora Clauda Leforta, který tvrdil, že demokracie je "forma společenského uspořádání", v němž je "místo moci" "prázdným prostorem". Ve Slovinsku - v roce 1990 - byl tento "prázdný prostor" zpočátku částečně a provizorně zaplněn novými konzervativními a liberálními stranami, ale po několika letech se komunisté vzpamatovali a začali pronikat do demokratických institucí, aniž by se skutečně přihlásili k demokracii. Jedním z "inovativních" aspektů tohoto návratu byla koncepce dosazování "nových tváří" do vedení vysokých úřadů, tedy stále nových osobností, většinou neznámých "talentů". Generace, která vedla hnutí za nezávislost, odešla do důchodu, někteří dokonce zemřeli. V tomto okamžiku začal "hluboký stát" sestávající z dosud žijících komunistických aparátčíků a jejich příbuzných systematicky obsazovat vysoké vládní posty a správní rady státních podniků novými loajálními tvářemi, jejichž politický a profesní životopis byl zpravidla prázdný. Doba působení těchto zástupných lídrů byla zpravidla poměrně krátká (zhruba dva roky) a přispívala k nestabilitě. Typickou metodou nástupu k moci bylo rozsáhlé využívání médií, která byla převážně ovládána magnáty hlubokého státu. Pokud náhodou vyhráli volby nekomunisté (pokračovatelé změny z roku 1990), byli opozicí očerněni podle latinského rčení "calumniare audacter, aliquid semper haeret" (statečně pomlouvej, vždy něco ulpí). Hesla volební kampaně nenabízela žádné koncepce, pouze požadavek "uvolnit" vládní posty, které byly dříve a dočasně (po roce 1990 ve 20 % případů) obsazeny liberály nebo konzervativci.

K levicovým představitelům a médiím se přidaly nevládní organizace, které bez ustání, den za dnem, měsíc za měsícem, vydávaly a zveřejňovaly prohlášení o nátlaku na svobodu médií, svobodu projevu, potlačování lidských práv... Často byli demokraticky zvolení představitelé označováni za diktátory či dokonce fašisty, zatímco jejich vláda byla označována za totalitní, což znamenalo, že je třeba ji vyměnit.

III. Univerzální hra na (ne)závislost

Vedle obtíží spojených s přechodem k plnohodnotné suverenitě a hospodářskou obnovou se středoevropských zemí - jako je Slovinsko - dotýkají některé další evropské a mezinárodní komplikace. Nedávný vývoj v EU a NATO - spojený s válkou na Ukrajině a se sankcemi proti Rusku - by se dal definovat jako boj o (ne)závislost nebo přinejmenším jako dalekosáhlá hra na ni. Procesy globalizace jsou doprovázeny - jak říká Petr Drulák - odmítáním geopolitické angažovanosti a ekonomickým uchvacováním "všeho, co se dá, z každé strany - USA, Číny a Ruska" [3]. Evropský a americký vývoz zbraní na Ukrajinu, obranná opatření a hospodářské sankce jsou tedy v současnosti podmíněny závislostí na dovozu ropy a plynu z Ruska. V případě přerušení dodávek by se Německo a jeho středoevropští partneři dostali do potíží, které maďarský premiér přirovnal k atomové bombě. Na druhou stranu Rusko, které je závislé na západních platbách za svůj vývoz, se pravděpodobně nevzdalo myšlenky na oživení plynovodu Nord Stream II.

Dobrá pověst a organizace Evropské unie utrpěly vážné škody po brexitu a následném improvizovaném monopolním chování Francie a Německa. Pokud jde o evropskou zahraniční politiku a diplomacii, formáty zahraničněpolitických aktivit ovládla do značné míry exkluzivita vybraných zemí [4], nemluvě o nedávných návrzích na zjednodušení rozhodovacích postupů zrušením jednomyslného hlasování. Tyto návrhy byly provázeny neobvykle ostrou rétorikou obviňující středoevropské země z opomíjení nebo dokonce odmítání evropských právních a demokratických norem, nemluvě o údajném podléhání nacionalismu.

IV. Budoucí střední Evropa

Byl bych zastáncem a umím si představit budoucnost střední Evropy jako alianci - nebo spíše úzkou spolupráci - zemí jako je Visegrádská čtyřka, Slovinsko, Chorvatsko, pobaltská skupina, možná Srbsko, Bulharsko, Rumunsko... Argumenty pro toto složení jsou kulturní blízkost, společná zkušenost s komunismem v rámci sovětského bloku a vrtkavá geografická poloha mezi Německem a Ruskem. Po takovém výběru by bylo bezpodmínečně nutné projednat také ukrajinskou otázku.

Úspěch takového spojenectví by závisel na integračních procesech v EU a NATO. Zvláštní pozornost je třeba věnovat vývoji francouzsko-německého spojení a řešení německé (ne)závislosti vůči Rusku. Většina středoevropských zemí byla v minulosti přitahována Německem a projevovala rezervovaný postoj vůči Rusku. V případě pokračování ruské války na Ukrajině nebo vzniku nových zmrazených konfliktů se zvýší výhrady střední Evropy vůči Rusku a také její příklon k Německu. Výsledek bude záviset především na vývoji v NATO a ve Spojených státech amerických.

Zdá se, že romantické představy o střední Evropě jako zemi Straussovy hudby, Gemütlichkeit a Schlamperei jsou pryč. Možná se blíží doba těsné politické, obranné, diplomatické a kulturní spolupráce, která rozhodně nezapomíná na úspěchy minulosti.

Poznámky:
[1] Dimitrij Rupel, Bomo Prusi ali Rusi?, Kranj 2018.
[2] Zbigniew Brzezinski, "A Plan for Europe - How to Expand NATO", Foreign Relations , leden/únor 1995.
[3] Petr Drulák, "Nebezpečný svět a středoevropská integrace jako nutnost", Svatý Vojtěch a střední Evropa, Praha 2021, s. 36.
[4] Prezident Macron a kancléř Scholz, nikoliv předseda EU, která prakticky neexistuje, cestovali do Moskvy, aby ve jménu EU přesvědčili prezidenta Putina, aby si válku rozmyslel.