Chtěl bych na stránkách svého blogu vyjádřit kratičkou poznámku, snad povzdech, nejenom nad přístupem některých redakčních kolegů serveru Aktuálně.cz, ale obecně i nad stavem české novinařiny vůbec. K této úvaze mě vede současná zkušenost s magazínem Respekt a jakéhosi – z mého pohledu bych řekl – podivného způsobu vedení rozhovorů.

Za ta léta, co jsem biskupem, jsem rozdal desítky a možná i stovky rozhovorů všem médiím, která mě o to požádala, a nebyla objektivní překážka, proč jejich žádosti nevyhovět. Dříve než jsem se stal biskupem, jsem také absolvoval nespočet výslechů ze strany represivních složek státu. Rozumím tomu, že nás, co si dobu před padesáti lety pamatujeme, už není tolik a že je nás ještě méně těch, kteří ji na vlastní kůži zažili z té nejzvrácenější stránky – policejní výslechy, kriminály, ostrakizace a ústrky. Velmi dobře tedy vím, jaký je rozdíl mezi rozhovorem, vedeným formou dialogu se vzájemnou snahou o hledání společného východiska a mezi výslechem, sice také vedený formou rozhovoru, ale s účelem druhého nachytat, ublížit mu a v důsledku získat materiál, který by škodil.

Při seminářích tomismu a aristotelismu jsme se zabývali i uměním dialogu. Tedy porozumět, o čem mluvčí hovoří a také, že se nepřeme ad hominem, ale ad rem. Nechci, abych vypadal kňouravě, ale zvláště poslední léta mám pocit soustavného úpadku této dovednosti u našich novinářů. I když jsem arcibiskupem, politikem či jinou veřejně činnou osobou, skutečně si nemusím nechat líbit vyložené urážky mého přesvědčení, jeho zesměšňování a posouvání do rovin, kam nenáleží. Respekt k názorovému oponentovi je totiž jeden z předpokladů smysluplného dialogu.