Vzhledem ke slabým konjunkturálním číslům, jež značí prudké oslabení růstové dynamiky, nejde vlastně o nic až tak překvapivého. Nakonec, zítřejší zpřesnění německého HDP za čtvrtý kvartál zřejmě potvrdí, že největší evropská ekonomika se jen těsně vyhnula technické recesi.
Při pohledu na pokrizový vývoj v eurozóně by se však jednalo o zásadní obrat od politiky fiskální přísnosti (austerity), kombinace výdajových škrtů a zvyšování daní. Pozoruhodné přitom je, že dluhová situace nejproblematičtějších zemí eurozóny není ani zdaleka růžovější, než byla v roce 2010, spíše naopak. Zářným příkladem je Itálie, jejíž zadlužení soustavně roste a aktuálně přesahuje 130 % HDP. Přes hranici 100 % HDP se přehoupla rovněž Francie a stejně tak státy jižního křídla jsou na míle vzdálené plnění Maastrichtských kritérií (max. 60% podíl veřejného dluhu k HDP).
Pozornost se tak logicky přesouvá na Německo, které de facto jako jediné z velkých ekonomik disponuje dostatečnou fiskální kapacitou. Německá vláda již pátý rok v řadě dosáhla rozpočtového přebytku, proto se nabízí možnost vyšší investiční aktivity, kterou doporučují i mezinárodní organizace. Ta by mohla alespoň z části kompenzovat politiku Evropské centrální banky, která tiskem super levných peněz podporovala pokrizové oživení, ale nyní by se ráda stáhla a svou měnovou politiku začala normalizovat.
Těžko sice čekat, že by se Německo odhodlalo k masivní fiskální expanzi ve stylu daňových škrtů Donalda Trumpa, nicméně prostor pro to, aby v případě potřeby vláda ekonomiku nakopla, bezpochyby existuje. A to se může zvlášť hodit s ohledem na akutní rizika v podobě brexitu, obchodních válek nebo čínského zpomalení. Nakonec, nebyla by to rozhodně špatná zpráva ani pro českou ekonomiku, pro kterou bude jen dobře, když se německá mašina nezadrhne.
Dominik Rusinko
Analytik
Psali jsme:
autor: PV
