„Členem Demokratické iniciativy může být každý občan starší 16 let,“ citoval politolog a publicista Bohumil Doležal koncem minulého roku na vzpomínkové akci stanovy Demokratické iniciativy (DI), jednoho z občanských hnutí, která se koncem 80. let postavila do opozice proti komunistickému režimu. Když jsem slyšel slova o podmínce věku minimálně šestnácti let, musel jsem se pousmát. Dobře jsem věděl, proč byla zvolena právě tato věková hranice. Příčina byla jednoduchá, byl jsem jí já a můj kamarád Honza Ryška.

Demokratická iniciativa je název, který je dodnes zřejmě neznámý většině obyvatel naší země. Zato mezi lidmi, kteří v bývalém socialistickém Československu představovali různé proudy politické opozice, tento název dodnes vyvolává rozruch. Proč? Důvodů je mnoho, já předkládám několik svých subjektivních postřehů a zkušeností.

Někdy v zimě roku 1988 jsme s kamarádem Honzou slyšeli na Hlasu Ameriky informaci o zrodu a programu nezávislého sdružení Demokratická iniciativa. Součástí zprávy byly i kontaktní adresy. Jelikož jsme u rádia neměli tužku, tak jsme si zapamatovali tu poslední. Byl to první dům na pražské Vinohradské třídě. Při nejbližších vycházkách ze středoškolského internátu jsme tedy na tuto adresu vyrazili. Zazvonili jsme a otevřel nám štíhlý muž s vizáží profesora latiny z prvorepublikových filmů. To bylo moje první setkání s Bohumilem Doležalem.

Iniciativa pro „běžné lidi“

Demokratická iniciativa byla od začátku zcela jiným projektem, než naprostá většina ostatních protirežimních aktivistických skupin. K tomuto zjištění člověk ani nepotřeboval mít na krku mnoho křížků (což jsem stejně neměl), ale stačilo být v kontaktu s lidmi napojenými na jiné skupiny. Kupříkladu na Chartu 77. Ta byla jak v Praze, tak Brně, poměrně uzavřené, neřku-li elitářské společenstvo. Na bázi výhradně osobních kontaktů fungovaly i ostatní skupiny (například Nezávislé mírové sdružení). Na jednu stranu se člověk nemohl divit, jelikož strach z infiltrace státobezpečnostních orgánů byl oprávněný. Na stranu druhou následně vyšlo najevo, jak byla tato obava zbytečná – po listopadu 1989 se stejně ukázalo, že přehled StB o činnosti těchto skupin i jednotlivců byl velmi kompletní, neboť měla tak jako tak velmi detailní informace přímo ze středu dění.