Když se tedy objeví přímo v sjezdovém heslu berlínského sjezdu SPD (7.-9.12.) působí překvapivě, že „Taková je naše cesta: Moderně a spravedlivě.“ A hlavním tématem jsou veškerá synonyma: obnovy, revitalizace, regenerace, generální inventura, repolitizace a nová definice a snad i pokus o renesanci filosofie sociální demokracie (předseda Schulz: „Není to sjezd jako každý jiný.“). Samozřejmě jde také o volbu nového vedení strany, schopného se zhostit úkolu (hlas z Berlína: „Martine, ty máš můj hlas, ale co ti ostatní ?“).

Takový předěl SPD dlouho nezažila. Snad od roku 1959 (sjezd v Godesbergu, po kterém přišel Willy Brandt), který zahájil tehdejší modernizační pohyb SPD ke středu stranického systému. Připojila se tak k trendu poválečných catch-all-parties (Kirchheimer), v němčině lidových stran, v češtině všelidových, tradičních, klasických, v politogii stran levého a pravého středu. Je to ten cyklus poválečného vývoje, který se nejnověji dle Wolfganga Merkela (podobnost se jménem německé kancléřky je náhodná) dostal do své závěrečné fáze a strany opět vstupují do nového modernizačního cyklu. K vrcholům starého cyklu zřejmě patřila New Labour, New Democrats či německý Nový střed, které samy již úspěšně reagovaly na dlouhodobou krizi levice. P.Bourdier jim ovšem vytkl hluboký omyl v příklonu k neoliberalismu. To samé teď na sjezdu v Berlíně prohlásila G.Swanová na adresu dnešní Evropské unie.

Ralf Dahrendorf otázku modernizace SPD nakousl již v osmdesátých letech, když prohlásil, že zásluhou sociální demokracie jsme se již všichni stali sociálními demokraty a SPD se tak přestala odlišovat od ostatních stran a měla by si nechat napadnout něco nového. Někdy v devadesátých letech pak Niklas Luhmann ironicky mluvil o vývoji, který směřuje k jediné středové Straně průmyslu a práce.