Chtěl jsem se v glose zmínit o návštěvě české delegace na Tchaj-wanu, ale to už více než dostatečně učinili lidé povolanější, jednak Jiří Weigl zde a také politik, který se regionu dlouhodobě a poměrně intenzivně věnuje, Jan Zahradil (ZDE).

Zdrženlivost a přiměřenost, se kterou k „tchajwanské otázce“ přistupuje většina evropských států (a vlastně i jedna část tchajwanské politiky, jak popisuje právě Zahradil), je zcela na místě. Podporování krajních pozic, okázalá gesta a podněcování k jednostranným krokům vedených představou o bezmezné podpoře mocných za zády namísto racionálního manévrování a vyvažování mohou vést jedině k fatální eskalaci, která není v ničím zájmu. Pro příklady toho, jak tragicky může takový nezodpovědný přístup skončit, ostatně netřeba chodit až tak daleko na východ. Profesorka čínských a asijsko-pacifických studií na Cornellově univerzitě Jessica Chen Weiss ve svém textu pro Foreign Affairs (nepíše o MPA, ale o americké zahraniční politice) správně nabádá: „Nepropadejte panice kvůli Tchaj-wanu. Poplach před čínskou invazí by se mohl stát sebenaplňujícím se proroctvím“. 

Bloggerka Pavla Čechová na Seznam Médiu v souvislosti s tchajwanskou misí naznačuje, že z kritiky vůči předsedkyni Pekarové až moc okatě čouhá sexismus, tedy že je kritizována převážně proto, že je žena, a to emancipovaná a sebevědomá. V úvodu svého textu Čechová zmiňuje i zde citovanou meritorní kritiku českého přístupu k Tchaj-wanu od Jiřího Weigla (a nijak na ni nereaguje). Za svědky svého sexistického přesvědčení si však bere různé sprosté výkřiky z internetových diskusí. „Odpůrci jí vyčítají především aroganci, povýšenost či hloupost, a to vcelku bez ohledu na téma, které takto komentují,“ píše o Pekarové. Sexismus! No, o Thatcherové, královně Alžbětě II., Madeleine Albrightové nebo třeba Merkelové se tak přeci nemluvilo. O některých mladých ambiciózních političkách současného západního světa se tak ale dnes zřejmě mluví. Čím to asi bude? Že by doba zhrubla? Nebo z jiných důvodů? Zkusme o tom přemýšlet.