Resuscitovaný elektroinženýr, který přivykl „vysoké politice“, se už vůbec nikdy nechce stát pedagogem na Středním odborném učilišti. A tak, dost možná, vede řeči o řečech a doufá, že si někdo všimne jeho „potřebnosti“ pro další politicko-společenský diskurs ve věcech státu bez hranic, bez rozumu, bez národovosti a historické paměti.

Přesto, zkusme na chvíli být hosty této nepopiratelné osobnosti, která snad nesundává šnorchl z obličeje: na jeho virtuální letadlové lodi frustrace a výsadků umaštěné logiky do hierarchie sociální demokracie. Nelze v tuto chvíli říci, zda na Zdeňka Škromacha čeká Pulitzerova cena – nebo vypuštění jeho oblíbené nádrže na zahradě a práce s kartáčem na stěnách a na dně.

Tak by to alespoň pojal, jak se domnívám, Clint Eatswood v jedné ze svých rolí investigativního reportéra, kde je vnitřním založením alkoholik s intuitivním zázemím a jedinečný řidič osobního automobilu, pod vlivem návykové látky. Také moc je návyková, asi jako heroin, jak dokladují četné studie z USA i odjinud. Odtud pak vede mnoho rozcestníků.

Liberální demokracie je passé

Jako naivistovi mi sousloví liberální demokracie značně drhne. Buď je „na place“ demokracie nebo liberálno. Dohromady pak přívlastek „liberální“ maže s úporností Mizíku takzvanou demokracii. Je to podobně „chytré“ jako politická korektnost. Předpokládám, že tyto věci (nad věcmi) by mohla rozhodnout asi jen panelová diskuze, koordinovaná třeba K. R. Popperem, nikoli moderátorem Václavem Botulotoxinem Moravcem.

Tragickou zkušeností šíření západní liberální demokracie by měly být Irák a Lybie. Jenže nejsou, teoreticky do času, než psychologické sekce amerických a britských špičkových univerzit nenajdou nové směry šíření: tentokrát modifikované demokracie, třeba rovnou universální… A zase se to posere, tentokrát v režii umělé inteligence.