Gustav Prudil: Někteří to přijali jako vítězství, jiní si to vykládali pomalu jako konec normálního světa

Někteří to přijali jako vítězství, jiní si to vykládali pomalu jako konec normálního světa. Zároveň je stále v návrhu novela zákona, která by měla umožnit adopci biologického dítěte jednoho z partnerů, které je v jejich společné péči, druhým partnerem. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde v obou výše zmiňovaných případech skoro o to samé, ale není tomu tak. Zatím co v tom prvním případě jde o klasickou adopci cizího dítěte do úplně nového prostředí, v tom druhém jde jen o právní úpravu statusu dítěte, kde alespoň jeden z dospělých je jeho biologickým rodičem a které tak či tak už v dané rodině žije. Čili v tom prvním případě se dítěti mění komplet celý jeho další život, v tom druhém se fakticky změní jen jedno lejstro.

Nedávno těmto rozhodnutím nasadil Ústavní soud pomyslnou korunu, když umožnil do rodného listu dítěte zapsat dva otce a žádnou matku. Všechna tato témata mají jedno společné – jde tu ještě o dítě, nebo tu jde o vynucování nějaké pomyslné rovnosti pohlaví v oblasti, kde by mělo jít hlavně o práva dítěte, a ne o práva lidí okolo dítěte?

Při klasické adopci jde vlastně o přijetí cizího dítěte za vlastní, se všemi na to navazujícími právními důsledky. Proto si myslím, že by se mělo k takovému kroku přistupovat s největší možnou rozvahou a pouze tam, kde je k tomu opodstatněný důvod. Nejčastěji se tak děje právě u velmi malých dětí, odložených do babyboxu nebo nacházejících se v kojeneckém ústavu. Tyto děti si zaslouží mít co nejdříve „svou rodinu“ a zázemí, ve kterém budou moci spokojeně a šťastně vyrůstat. To jim ani při veškeré snaze žádný ústav nemůže nikdy dát.

U těchto dětí by dle mého názoru měla být upřednostněna rodina s maminkou a tatínkem (pokud je k dispozici). Ne snad proto, že by se dva muži či dvě ženy o tak malé dítě nedokázali řadně postarat, ale prostě proto, že o tyto děti je velký zájem i u heterosexuálních párů a není tak problém je umístit. A taky hlavně proto, že takové dítě pak vyrůstá ve „své“ rodině a kolikrát ani netuší, že biologicky jeho rodiče nejsou „jeho“, dokud na tom není rozumově tak, aby mu to mohli jeho nejbližší citlivě sdělit. Jinak je tomu ovšem u starších dětí (a že čím jsou starší, tím zájem o ně bohužel klesá), u dětí jiného etnika či u dětí s nejrůznějšími postiženími atd. Zde se otevírá mnoho možností pro ty, kteří to myslí s pomocí dětem získat zázemí a domov skutečně vážně. A nemusí jít hned zrovna o adopci, nabízejí se i nižší formy náhradní péče o dítě. Právní formulace by takovému dítěti byla asi ukradená, daleko víc by ho zajímalo jak, kde a s kým bude moci žít.

O vhodnosti takového člověka k výchově dítěte by měli rozhodovat – a věřím že i rozhodují – skuteční odborníci. Výsledkem jejich činnosti by mělo být zhodnocení, zda existuje předpoklad, že žadatel dokáže být dítěti vždy dobrým rodičem. Zjištují se i osobní pohnutky takového žadatele. Jestliže totiž někdo jen chce dítě, místo aby chtěl také pomoci dítěti, pak jsou jeho pohnutky sice možná lidsky pochopitelné, ale takový člověk může prostřednictvím dítěte chtít uspokojovat spíše své zájmy a dítě by se stávalo pouhým prostředkem k jejich dosažení. I proto je každý žadatel přezkoumáván.

Pokud tedy žadatel s homosexuální orientací má skutečnou motivaci pomoci dítěti (nikoliv jen pomoci si k dítěti) a projde úspěšně kolotočem všemožných konzultací a pohovorů, tak si myslím, že by při svém dalším postupu měl dobře zvážit vše výše uvedené. Nejedná se totiž jen o něj, on přejímá zodpovědnost za celý další život takového dítěte. Neříkám, že se dítě u něj nebude mít skvěle, je ale nutné se připravit na spoustu překážek, které budou problémem nejen pro dospělé.

Nabízí se srovnání s dětmi jiného etnika u „bílých“ adoptivních rodičů. Ty také mohou často narážet na předsudky u majoritní společnosti, a mnohdy to mají asi i těžší v tom, že je na nich už na první pohled vidět že jsou jiní než jejich adoptivní rodiče. Mám zkušenost, že v dětském kolektivu to pro děti samotné většinou problém není. Problémy však mohou nastat, když se do kolektivu dětí začnou promítat názory rodičů. Přesto se najdou lidé, kteří si tyto děti vezmou a jdou do toho. Ne každý by to dokázal, a před takovými já s úctou smekám.

A teď konkrétně k rozhodnutí Ústavního soudu ohledně adopcí. Ten před rokem (v červnu 2016) zrušil zjevnou nespravedlnost zákona, kdy osoba, která nežije v registrovaném partnerství, o adopci požádat mohla, jakmile ale vstoupila do registrovaného partnerství, o osvojení požádat nemohla. Dle mého názoru Ústavní soud tady ani jinak rozhodnout nemohl a jeho rozhodnutí ještě neznamená, že se začnou rozdávat děti přednostně homosexuálům. Jediné co se změnilo je, že nyní i osoba žijící v registrovaném partnerství o osvojení může požádat. I nadále bude každý takový žadatel pečlivě posouzen (a klidně ať je posouzen co nejpřísněji) a pak bude buď zařazen do sítě čekatelů na osvojení, nebo mu bude jasně sděleno, proč zrovna on ne. V pořádku, s tím nemám problém. Každý odmítnutý žadatel by měl pak ctít takové rozhodnutí a netrojčit, že se jedná o diskriminaci nebo něco podobného.

Na celém tom příběhu je zajímavé úplně něco jiného: postup, který vedl až ke stížnosti u Ústavního soudu. Z nejrůznějších dostupných článků na internetu vyplývá, že dotyčný muž šel rovnou požádat o osvojení, ačkoliv mu už předem muselo být jasné, že to nemá šanci na úspěch. A poté co neuspěl, tak po dohodě s právníkem rovnou napadli formulaci zákona. Já na jeho místě bych spíše hned od začátku hledal cestu, jak mohu být jakémukoliv dítěti nápomocen v mezích zákona, než abych zkoušel zákony měnit.

Nižší formy péče o dítě nebyly ani před tímto rozhodnutím Ústavního soudu osobám žijícím v registrovaném partnerství zapovězeny – zde je však od začátku vzbuzován dojem, že jenom adopce je ta jediná možná cesta. Skoro to vypadá, že se šlo požádat o adopci jen proto, aby se mohl pak podat protest proti nespravedlnosti v zákoně. K takovým úvahám by mohl nahrávat i fakt, že dotyčný je zároveň aktivistou v jedné společnosti zaobírající se mimo jiné právě i problematikou zrovňoprávňování homosexuálů ve společnosti a homosexuálního rodičovství. A onen právník, který mu s tím pomohl, tam shodou okolností pracuje také.

Asi to je nic neznamenající náhoda – každý přece většinou někde pracujeme a když v životě řešíme osobní problém, je logické, že se obrátíme na toho, koho známe. Osobně aktéry neznám a upřímně chci věrit tomu, že tu skutečně jde hlavně o touhu pomoci dítěti mít domov a rodinu. Ostatně, vzhledem k tomu jak byl celý případ od samého začátku pečlivě medializován se určitě dříve či později dozvíme další vývoj této zajímavé kauzy.

U adopce dítěte žijícího tak jako tak s dvěma „tatínky“ nebo „maminkami“ jde jen o právní ukotvení reálného stavu. Současně to je i trochu společné téma s posledním rozhodnutím Ústavního soudu, které umožnilo zapsat do rodného listu dva otce a žádnou matku. Takové rozhodnutí považuji za poněkud nešťastné – stejně jako nevyrobíme nového Evropana tak, že dáme „papíry“ někomu z druhého konce světa, nevyrobíme si „své“ dítě tak, že mu přepíšeme rodný list. Jeho biologickými rodiči bude vždy nějaká žena-matka a muž-otec, ať to byl kdokoliv.

Obhajoba, proč se o adopci a zapsání do rodného listu snažit, je různá. Vždyť stejně dítě zůstává v péči lidí, u kterých už dávno je, tak proč to všechno? Jeden z udávaných důvodů je, že druhý z partnerů, ačkoliv vychovávají dítě společně, před zákonem nemá k dítěti žadný právní vztah a jeho biologický rodič zapsaný v rodném listu (i kdyby se o dítě nestaral) je podle zákona víc. Jedná se tedy o zrovnoprávnění postavení těchto dětí před zákonem, aby měly tyto děti stejnou právní ochranu jako děti z heterosexualních svazků. Ale s tím vědomím do toho přece šli, že nejsou a nikdy nebudou klasická rodina! Nemožnost druhého partnera řešit s dítětem každodenní situace typu návštěva u lékaře atd. chápu, ale nemyslím si, že adopce či zapsání druhého takového „rodiče“ do rodného listu je to jediné a vždy správné řešení. Připouštím ale, že za současného právního stavu se adopce a následné přepsání rodného listu zdá být řešením nejjednodušším.

Tady se ale spíše nabízí debata o postavení osoby trvale pečující o dítě a o jejích pravomocech – a je jedno, zda ta osoba by byl partner/partnerka, pěstoun nebo třeba nevlastní babička, která fakticky dítě vychovává. Znám případy, kdy např. pracovníci pedagogicko-psychologické poradny striktně trvají při podpisu dokumentu na podpisu rodiče (právního zástupce dítěte), ačkoliv ti se o dítě od jeho narození nezajímají a je někdy i nemožné jejich podpis získat. Myslím si, že kdyby se tento problém ohledně zmíněných pravomocí osoby trvale pečující o dítě (ať už by se to právnicky formulovalo jakkoliv) postavil obdobně jako se nyní argumentuje nutností umožnění adopce u stejnopohlavních párů, určitě by měl větší šanci na bezproblémové schválení než právě ono zmiňované řešení přes adopci a dozajista by nevzbuzoval takové emoce.

Neřeším teď, jakým způsobem mohly některé děti přijít na svět. To je etická otázka na delší samostanou debatu a každý si musí toto srovnat se svým svědomím. Musí být připraven jednou před takto zrozeného člověka předstoupit a říct mu po pravdě, jak přišel na svět. A musí být připraven také na to, jak tuto informaci onen člověk přijme. Osobně si myslím, že pronajímat si náhradní matky a takto přivádět na svět děti je poněkud nezodpovědné. Jak už jsem zmínil výše, pokud někdo chce pomoci dítěti, má dostatek možností se realizovat, jen chtít. Ale stejně jako v prvním případě mi nepřísluší hodnotit konkrétní kroky aktérů, neznám je osobně.

Obecně by se k výchově dětí homosexuály (nikoliv k okolnostem, jak někdy některé z těchto dětí přišly na svět) dalo říct, že je naivní se domnívat, že homosexuálové budou vychovávat zase jen homosexuály, nebo že budou dokonce děti nějak zneužívat. To samé by podle této logiky muselo platit i u heterosexuálů, ale víme že tomu tak (až na vyjimky) není. Homosexuálové budou vychovávat (a už vychovávají) děti stejné jako ostatní.

Většina dětí takto vychovaných bude heterosexuální, a ano, jisté procento z nich bude asi homosexuální – ale tomu tak bude vždy, i kdyby ty děti vyrůstaly v heterosexuálním prostředí, v dětském domově, nebo třeba v péči své babičky, tety atd. Někdy se objevuje argument, že díky svému životnímu stylu budou homosexuálové špatní rodiče, že příklady táhnou atd., ale opět – nebudou o nic víc horší rodiče než stejně zhýrale žijící heterosexuálové. Kdo to myslí s výchovou dítěte upřímně, ten přece nepovede život sexuálního dobrodruha, zhýralce, alkoholika a kdovíco ještě. A navíc – při kontrole ze strany úřadů dohlížejících na takto svěřené děti (teď mám na mysli děti svěřené do jakékoliv formy péče, nikoliv děti počaté koktejlem spermií a donošené v pronajaté matce) si nemyslím, že by něco takového bylo vůbec možné.

Naopak si myslím, že ti, kteří se k takovému kroku, jakým osvojení dítěte z dětského domova je, spojenému se spoustou osobních i byrokratických obtíží odhodlají, mají velkou motivaci být „dobrými rodiči“. A jsem přesvědčen, že takovým dětem budou odmalička vštěpovat, že nejlepší kombinace rodiny je maminka+tatínek. Že někdy je to holt v životě i jinak, ale že z toho netřeba dělat drama.

Věci výše uvedené jsou jen moje názory, nemluvím za žádnou organizaci či sdružení. S ohledem na mé rodinné zázemí a na možné negativní reakce ohledně toho, co jsem zde napsal, vystupuji anonymně. Pokud na výše zmíněné chcete jakkoli reagovat, můžete mi napsat na mail noGP2017@seznam.cz. Na slušné maily třeba odpovím, na neslušné se... :-)

PS redakce ePortál: Naše redakce pravou identitu Gustava Prudila zná. Jedná se o skutečnou osobu, která je homosexuálem. Svůj pseudonym si autor zvolil pro své, v gay komunitě, nepříliš populární názory. Jeho přání jsme akceptovali. Text Gustava Prudila, stejně jako všechny další názorové komentáře uveřejněné na ePortál.cz, vyjadřují jeho osobní názory a nemusí se vždy slučovat s názory a postoji redakce našeho serveru.

Vyšlo na eportal.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.