Někteří to přijali jako vítězství, jiní si to vykládali pomalu jako konec normálního světa. Zároveň je stále v návrhu novela zákona, která by měla umožnit adopci biologického dítěte jednoho z partnerů, které je v jejich společné péči, druhým partnerem. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde v obou výše zmiňovaných případech skoro o to samé, ale není tomu tak. Zatím co v tom prvním případě jde o klasickou adopci cizího dítěte do úplně nového prostředí, v tom druhém jde jen o právní úpravu statusu dítěte, kde alespoň jeden z dospělých je jeho biologickým rodičem a které tak či tak už v dané rodině žije. Čili v tom prvním případě se dítěti mění komplet celý jeho další život, v tom druhém se fakticky změní jen jedno lejstro.

Nedávno těmto rozhodnutím nasadil Ústavní soud pomyslnou korunu, když umožnil do rodného listu dítěte zapsat dva otce a žádnou matku. Všechna tato témata mají jedno společné – jde tu ještě o dítě, nebo tu jde o vynucování nějaké pomyslné rovnosti pohlaví v oblasti, kde by mělo jít hlavně o práva dítěte, a ne o práva lidí okolo dítěte?

Při klasické adopci jde vlastně o přijetí cizího dítěte za vlastní, se všemi na to navazujícími právními důsledky. Proto si myslím, že by se mělo k takovému kroku přistupovat s největší možnou rozvahou a pouze tam, kde je k tomu opodstatněný důvod. Nejčastěji se tak děje právě u velmi malých dětí, odložených do babyboxu nebo nacházejících se v kojeneckém ústavu. Tyto děti si zaslouží mít co nejdříve „svou rodinu“ a zázemí, ve kterém budou moci spokojeně a šťastně vyrůstat. To jim ani při veškeré snaze žádný ústav nemůže nikdy dát.

U těchto dětí by dle mého názoru měla být upřednostněna rodina s maminkou a tatínkem (pokud je k dispozici). Ne snad proto, že by se dva muži či dvě ženy o tak malé dítě nedokázali řadně postarat, ale prostě proto, že o tyto děti je velký zájem i u heterosexuálních párů a není tak problém je umístit. A taky hlavně proto, že takové dítě pak vyrůstá ve „své“ rodině a kolikrát ani netuší, že biologicky jeho rodiče nejsou „jeho“, dokud na tom není rozumově tak, aby mu to mohli jeho nejbližší citlivě sdělit. Jinak je tomu ovšem u starších dětí (a že čím jsou starší, tím zájem o ně bohužel klesá), u dětí jiného etnika či u dětí s nejrůznějšími postiženími atd. Zde se otevírá mnoho možností pro ty, kteří to myslí s pomocí dětem získat zázemí a domov skutečně vážně. A nemusí jít hned zrovna o adopci, nabízejí se i nižší formy náhradní péče o dítě. Právní formulace by takovému dítěti byla asi ukradená, daleko víc by ho zajímalo jak, kde a s kým bude moci žít.

O vhodnosti takového člověka k výchově dítěte by měli rozhodovat – a věřím že i rozhodují – skuteční odborníci. Výsledkem jejich činnosti by mělo být zhodnocení, zda existuje předpoklad, že žadatel dokáže být dítěti vždy dobrým rodičem. Zjištují se i osobní pohnutky takového žadatele. Jestliže totiž někdo jen chce dítě, místo aby chtěl také pomoci dítěti, pak jsou jeho pohnutky sice možná lidsky pochopitelné, ale takový člověk může prostřednictvím dítěte chtít uspokojovat spíše své zájmy a dítě by se stávalo pouhým prostředkem k jejich dosažení. I proto je každý žadatel přezkoumáván.