Po šedesát let se Evropská unie (dříve Evropské společenství) integrovala téměř lineárním způsobem. Z evropské šestky se v pravidelných vlnách rozrůstala až na osmadvacítku. Zdálo se, že se celý kontinent od Uralu po portugalský Finnis Terra sjednotí ve „stále těsnější unii“. V pátek 24. června 2016 výsledky britského referenda o vystoupení z EU integrační pochod lumíků zastavily. Začala éra dezintegrace.

Právě tento zlom reflektuje nová monografie Marka Loužka Evropská integrace z pohledu teorie veřejné volby. Celou knihu předznamenává na první pohled samozřejmá věta z úvodu: „Evropská integrace není a priori nic dobrého ani špatného. Jde o výsledek střetávání různých zájmů“ (s. 11). Teze, kterou zcela korektně použije akademik, je v současné Evropské unii, která samu sebe považuje za „velkolepý evropský projekt míru“, téměř rebelským výrokem hodným kostnického koncilu.

Chladná analýza evropského náboženství

Loužek ve své studii hledá kořeny dezintegrace, kterou má EU zakódovanou ve svém genomu. Sleduje historické a politické vztahy, důkladně se zabývá ekonomickou a migrační krizí i propracovanými matematickými modely hlasování v rámci Rady a Evropského parlamentu. Spolu s Henrym Kissingerem shrnuje pozitiva Vestfálského mezinárodního systému, který už od poloviny 17. století stojí na suverénních národních státech a kde „může být každý stát uznán za člena mezinárodního společenství, a přitom si zachovávat vlastní kulturu, zvyky, politiku a náboženství“ (s. 21).

Pravidla hry však pro ekonoma Loužka nepředstavují teorie mezinárodních vztahů, ale ekonomické zákonitosti. Na ně nahlíží prizmatem teorie veřejné volby, která je ekonomickou analýzou politiky. Veřejná volba nevnímá jednání politických aktérů – voličů, tvůrců politik či národních států – jako chaotické výsledky „vrhu kostkou“. Naopak, díky ekonomickým nástrojům posuzuje politické jednání jako výsledek jednání racionálních aktérů usilujících o maximální užitek. Umožňuje tak mimo jiné oproštění od líbivých frází mezinárodních kongresů a ukazuje, že jednotliví hráči neusilují o stále větší obecné dobro, ale o své zájmy (či zájmy svého národa).

Druhá část Loužkovy monografie, Dějiny evropské integrace, není ani v nejmenším standardní historickou procházkou od Kalgeriho k Delorsovi (či vlastenecky od Jiřího z Poděbrad k Lisabonu). Loužek vychází z hledání kořenů pečlivě pěstovaného evropského mýtu a z role jedince v evropské integraci. Altiero Spinelli tak před čtenářem povstává nejen jako otec myšlenky evropského federalismu, ke kterému se s úctou odkazuje Jean-Claude Juncker, ale také jako bytostný bojovník proti kapitalismu a pravověrný komunista volající po vzniku společné evropské armády. Robert Schumann není jen vlídným otcem zakladatelem, ale také nadšeným tvůrcem centrálního plánování v rodné Francii.