Co je ještě podstatnější: Finové ve skutečnosti netestují základní nepodmíněný příjem, nýbrž pouze reformu podpory v nezaměstnanosti, pro kterou tento módní termín použili.

Základní nepodmíněný příjem[1] je definován jako periodická peněžní dávka, která je univerzální (vyplácená každému člověku bez rozdílu), individuální (dostává ji jedinec, nikoli domácnost nebo rodina) a nepodmíněná. Finský „základní nepodmíněný příjem“ ovšem není ani univerzální, neboť jej dostávají pouze dva tisíce občanů ve věku 25–58 let, ani nepodmíněný, neboť testovací vzorek byl náhodně vybrán pouze z nezaměstnaných Finů.

Cílem experimentu bylo sledování vlivu peněžních pobídek na rozhodování nezaměstnaných o vstupu na trh práce. Míra nezaměstnanosti se ve Finsku dlouhodobě pohybuje nad 8,5 % a je nejvyšší ze všech skandinávských států, míra zaměstnanosti (72,9 %) je naopak v rámci Skandinávie nejnižší. Měsíční částka 560 € vyplácená po období dvou let měla příjemce motivovat, aby si nalezli zaměstnání, neboť tento „základní nepodmíněný příjem“ jim má být garantovaný, i když budou pobírat mzdu. Dávka samotná přitom odpovídá jen 16 % průměrné finské mzdy a zhruba třetině průměrné mzdy nízko kvalifikovaných finských pracovníků. Pobídka pro hledání zaměstnání by tedy podle vládních ekonomů měla být významná.[2] Středopravicová finská vláda na celý experiment vyčlenila 20 milionů € s příslibem dalšího možného rozšíření (o dalších 40–70 mil. €) pro období 2019–2020. Právě toto rozšíření však letos bylo zamítnuto ve prospěch reformy sociálního systému.

Příznačná je míra podpory „základního nepodmíněného příjmu“ mezi samotnými Finy. Celý koncept původně podporovalo 70 % Finů. Jakmile však byli respondenti seznámeni s náklady (zvýšení daňové sazby daně z příjmu na 55 % pro zavedení základního nepodmíněného příjmu ve výši 800 €), podpora klesla na 35 %. Nepříliš překvapivě je podpora silnější mezi levicovými politickými stranami (Levice, Socialisté a Zelení) oproti stranám středovým a pravicovým.