To je úhel pohledu lidskoprávních aktivistů, kteří vnutili společnosti falešnou „oficiální“ morálku. Poučení „novinářům": Nejsou to „popravy“, nejsou po právu, nerozhodl soud a nejsou žádné právní normy, jak zacházet s členy vraždící organizace, v níž jsou vraždy součástí ideologie. Jsou to prostě vraždy. Že se to příčí mezinárodním normám?

Myslím, že ty se týkají zajatých vojáků cizích armád a civilního obyvatelstva. Teroristé z Islámského státu nejsou příslušníky armády skutečného státu, ale nejsou ani pouhým civilním obyvatelstvem. Věděli, do čeho jdou a šli do toho odhodlaně. Měli jistě dobré „politické školení mužstva“ a cítili se být těmi pravými muslimy, lepšími lidmi. A to dává sílu. Vycházeli jistě z toho, že vítěze nikdo nesoudí. To je pravda. Poražené ano. Známe to nejen z válek, ale i z „mezinárodních tribunálů“.

Ono je někdy těžké se držet „norem“. Když Vám vraždili příbuzné, když se soužití stalo nemožným. Nemusí jít jen o nejužší rodinu, ale i o širší komunitu. Všichni známe závěrečnou scénu Čapkovy Matky: „Cože, oni vraždí děti? Malé usmrkané děti? Jdi!“ (Matka podává poslednímu žijícímu synovi s velkým gestem oběma rukama pušku.) To, co zbylo z české společnosti sotva má parametry národní komunity, tedy s výraznou kohezí podpořenou vědomím sounáležitosti. Těžko by se to bránilo.

Ano, vojáci vraždí teroristy z IS. Ty, kteří vraždili členy jejich komunity. Vítěze nebude nikdo soudit. Ani v dnešním šíleném světě si neumím představit tribunál odsuzující projevy násilí proti členům IS.

Je prý křesťanské nastavit druhou tvář a milovat své nepřátele, házet po nich chleba, zatímco oni užívají kamení. Nejsem odborník na věrouku, ale uvedené zásady se mi jeví spíše jako debilní a hlavně pokrytecké. Sem spadá onen boj proti „hate speech“ (nenávistným promluvám). Soudím, že by „odpovědní činitelé“ měli raději řešit problémy, které nenávist vyvolávají, než trestat následek své nečinnosti z neschopnosti. Všichni lidé nejsou příkladní bratři, spíše takoví jako Kain a Abel. Všichni nezaslouží odpuštění