Kdo si pana prezidenta vyslechl, neměl důvod k protestům. Kdo ho ale neslyšel, doopravdy o nic nepřišel. Miloš Zeman působil dojmem, že hledá způsob, jak se zhostit nepříjemné povinnosti, totiž proslovu, ve kterém nemůže být sám sebou, čili mistrem sarkastických bonmotů, sžíravé ironie, pohrdlivého výsměchu adresovaného dlouhému zástupu hlupců.

Existoval samozřejmě i jiný způsob, jak se odstřihnout od tradice prezidentského novoročního projevu, než nahradit ho návratem k vánočnímu poselství, tedy k tradici reprezentované především Benešem a Háchou. Pokud se Miloš Zeman rozhodl opustit hřiště, na kterém se u nás pětašedesát let hraje podle pravidel, která ho nebaví, nemusel také hovořit vůbec. Podobně, jako se zřekl jmenování profesorů či omilostňování zločinců, pochopili bychom, kdyby novoroční zprávu o stavu republiky svěřil někomu povolanějšímu. Logicky se nabízí předseda vlády, který je v našem politickém systému nejvlivnějším, nejkompetentnějším a tudíž pro novoroční projev i nejvhodnějším ústavním činitelem.