Květen je měsícem vzpomínek na jednu z nejslavnějších postav evropských dějin: svatou pannu Johanku z Arku, patronku Francie. Právě v květnu počala nejslavnější část jejího tažení za osvobození Francie od anglické okupace, v květnu byla také nespravedlivě odsouzena a upálena na hranici.
Johanka bývá v moderní době mnohy vykládána jako symbol emancipovaných bojovných žen, často je i tímto způsobem zobrazována. Taková interpretace je však v reflexi dnešní společnosti dosti zkreslená. Johančina bojovnost nepocházela z jejího ega, ale z vnitřního povolání, při vší pokoře - z nutnosti. Johanka si vždycky přesně uvědomovala, čím je. Její přesvědčení o vlastní dějinné úloze nebylo přesvědčením o své vnitřní síle, ale o síle povolávajícího – Boha.
Válečnický stav jistě neodpovídá ženské přirozenosti. Prozřetelnost si právě proto vyvolila pannu Johanku - k zahanbení mužů. Opakovaně v dějinách, kdy muži upadnou do lhostejnosti a zbabělosti, vystupují duchovně posílené ženy, aby jim připomněly jejich role, povinnosti a ideály (například sv. Kateřina Sienská). A k jejich probuzení to bývá účinnější než cokoli jiného.
První zázraky
Johanka se narodila v roce 1412 jako dcera rolníka Jakuba z Arku a jeho ženy Isabely. Ve třinácti letech měla o letním poledni první zázračné vidění. Spatřila silnou záři a slyšela hlas, který jí přikazoval osvobodit její rodnou zemi od nadvlády Angličanů. Tato vidění se opakovala – brzy nebylo pochyb, že k ní promlouvá svatý archanděl Michael spolu s dalšími svatými. Přikázali jí, aby šla hledat nekorunovaného francouzského krále, osvobodila město Orléans od nepřátelského obléhání a přivedla krále Karla do Remeše ke korunovaci.
V šestnácti letech slíbila Bohu zachovat panenství, dokud nesplní svůj úkol. Se svým strýcem se vydala do Vaucouleurs ke královskému místodržiteli. Když mu vyjevila své poslání, místodržitel poradil strýci, aby jí pořádně vyčinil a poslal je pryč. Johanka k němu ale promluvila tak, že to rázem změnilo jeho postoj: "Přišla jsem do tohoto královského města prosit Roberta de Baudricourt, aby mě zavedl ke králi. On nebere vážně ani mě, ani moje slova, ale já se musím dát na cestu ke králi. Na světě není nikdo, ani král, ani kníže, ani nikdo jiný, kdo by mohl navrátit království Francii. Království nemá žádnou jinou naději, pouze ve mně. Raději bych předla po boku své chudé matky, protože tyto věci nepříslušejí mému stavu. Ale já musím jít a splnit tento úkol, protože Bůh to chce."

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV