Když ovšem zajedete na místo samé, do regionu kde se starostové, pracovníci sociálních odborů, terénní pracovníci a další, denně s problémem osob „na okraji společnosti“ setkávají, pochopíte svůj omyl. A taky jistá nebezpečí že rozkolísanost názorů na řešení, od obhájců lidských práv a důstojnosti, přes řešení sociálních dávek až po koncepční podmínky technicko-stavební, přinese ve výsledku něco jako když pejsek a kočička vařili dort. Tedy samé dobré úmysly, pravdy, hozené do papinova hrnce praxe nejen že budou k nejídlu, ale ten tlakový hrnec může vybouchnout.
Kde beru důvody k tak vážným slovům a varování?
Ona praxe je daleko košatější. Médii skloňované „ubytovny“ se při bližším pohledu stávají složitější. Lehce jim naordinujete technicko-stavební požadavky na vybavení, WC v každém bytě, samozřejmě koupelny, prostě důstojné prostředí. Lehce mohou poslanci a senátoři změnit výši pomoci v hmotné nouzi tak, aby na chudobě podnikavci nebohatli. Sociální inženýrství je lákavé.
Na místě samém ale pochopíte, že jsou ubytovny, které provozují obce, ubytovny které provozuje podnikatel, a také že možná ještě nebezpečnější je nový fenomén – poskytování ubytování ve vlastnických bytech, které podnikatel snadno masově odkupuje. Je to vskutku jako infekce, kterou nikdo neléčí.
Obecní ubytovna ve Varnsdorfu nemá WC v každém ubytovacím prostoru. Jde asi o bývalý hotel, kde byla kuchyně a WC na chodbě. Lidé před 25 lety na to byli zvyklí, když se v hotelu ubytovali. Ale ta obec v ubytovně zajišťuje řadu dalších sociálních služeb. Společné WC několikrát denně kontroluje, uklízí, desinfikuje, taktéž kuchyňskou místnost. Dbá na bezpečnost. Mladá paní učitelka popisuje, jak přesvědčují romské děti již do předškolní výchovy a to ne bez úspěchu. Terénní pracovník Vám sděluje své zkušenosti. Problémy lokality? Nezaměstnanost, beznaděj, romská populace se navykla žít na dávkách, které jsou poměrně štědřejší než průměrná mzda lidí pracujících, avšak práce je k nesehnání. Starostové kritizují zrušení veřejných prací – také proto, že dnes mnozí lidi na okraji společnosti považují za zdroj příjmů plození dětí, nikoliv práci.
Když jim mimo jiné říkám názor jak by mělo být poskytování ubytovacích služeb licencováno a podmíněno zmíněnými požadavky na vybavení, tak mě starosta sdělí. Naše ubytovna má náklad na dospělou osobu 3580 Kč/měsíc, na dítě 1750 Kč/měsíc. Sociální služby dotujeme z našeho nevelkého rozpočtu. Kdo zaplatí tyto Vámi navrhované rekonstrukce? Stát? Tomu nevěří. Rozpočtové určení daní nám nepomohlo….
V sousedství je také ubytovna. Soukromá. Tam si správce (vlastníci jsou povětšinou skryti, v regionu prý jde o jakousi Italku (?) tedy bílý kůň, pardon, kobyla), tedy tam si správce hledí jen toho, aby ubytovaní dům zcela nezdevastovali, žádný dozor nad bezpečností, klidem. To ať dělá Městská policie. Od čeho ji máme.
Existence takové ubytovny dramaticky sníží ceny nemovitostí v okolí. Nikdo tam nechce bydlet. Starosta oslovil zdejší studenty střední školy. 98% mladých lidí hodlá odejít tam, kde je práce a klid.
V tomto prostředí se rodí onen „infekční“ fenomén. I zde jsou paneláky, ve kterých mají po privatizaci občané byty ve vlastnictví. Zatím co v Praze jde o milionové hodnoty, tady je cena dost nízko, pod sto tisíci korunami. A právě jednotky skupují podnikatelé. Koupíte v paneláku dvě tři jednotky, nastěhujete tam, jak jinak, co nejpočetnější rodinu, žádnou sociální pomoc a péči jim samozřejmě neposkytnete. Ceny ostatních bytů klesnou ještě více a kdo může, odejde. Za půl roku za rok jsou jednotky v rukou jediného vlastníka a nový druh ubytovny je na světě. Společenství vlastníků rovná se jeden, ještě anonymní vlastník. A ten je vynalézavý. Podle pracovníků sociálního odboru například okamžitě účtuje služby paušálem a úředník nemá žádnou možnost přezkoumat jeho výši, zákon mu to neumožňuje. Je to „černá díra“ na veřejné prostředky, říká ona pracovnice.
Ministři přijeli, vyfotili se, natočili rozhovor a odjeli, alespoň tak to tady jaksi bokem starostové vidí. S obavou hledí na aktivity těch různých úřednicko aktivistických komisí které košatě tvoří zákon o sociálním bydlení. To co jsem četl (oni to politici, Bůh ví proč, dost utajují) je ale vskutku nedobré.
Když se potom se stejnou situací seznámíte v nedalekém Děčíně, kde jen dík perfektní práci Městské policie, pernamentnímu dohledu drží sociální smír, začnete mít vskutku obavy. Ano jde především o romskou populaci. „Domácí Romové, to není problém“ říká pan primátor. Ale ti ostatní, ti tak nějak kočují. Podnikatelé zacházejí s romskými rodinami jako se zbožím. Když končí v jednom domě z jakéhokoliv důvodu, ihned jim nabídnou ubytování jinde….
Ano, znám funkční modely zahraniční, které se dají využít i u nás. Ale například v Británii byli v naší současné situaci v sedmdesátých letech minulého století. Čtyřicet let tam budují funkční systém. A my? Od roku 1989 bylo jasné, že tržní ekonomika přinese i nezaměstnanost, ale o sociálním bydlení nechtěl nikdo slyšet, až v posledních letech se tu a tom někdo zmíní. Do roku 1948 zde byl model, který vznikl ještě v dobách Rakousko-Uherska – od roku 1873 existuje systém obecně prospěšných společenstev bytových. Ještě za federace jsme jej chtěli obnovit. Místo toho přišla bezbřehá privatizace bytů obecních a družstevních. O sociálních bytech nechtěl nikdo ani slyšet.
Já svůj pohled na potřebné změny budu korigovat, dokonce mě napadá jak, ale to je jiná kapitola. Jen ji nelze donekonečna odkládat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ivan Přikryl
