Naložil jsem si sousto ryby a žvýkaje, vzpomněl jsem otce. Jednoho takového večera, to jsem byl ještě dítě, si rovněž naložil sousto ryby a starostlivě přejížděl pohledem každého z nás. Bratra, matku i mě a nabádal nás: „Žvýkejte a nemluvte! Zkoumejte každý kousek sousta, zda se v něm záludně neskrývá kost!“

Kdykoli kdokoli z nás chtěl prohodit slovíčko, žvýkaje nás rázným gestem umlčel. „Nemluv, zaskočí ti!“ řekl. A zaskočilo mu. Byla to zrovna ta vidlicovitá kůstka, co se do hrtanu zapíchne jako vidle do sena. Ne a ne se pohnout. Zmizel na záchodě a kost se pokoušel vykašlat či jinak vyloudit ven, samozřejmě odmítaje, abychom zavolali záchrannou stanici.

To jsem jim, žvýkaje, vyprávěl, a tu jsem pocítil, jak se jistá jemná a zrádná kůstka zvolna noří do mého patra. Pochopil jsem, proč mě nechali mluvit. Historku slyšeli už poněkolikáté. Jen ta zdvojená pointa chyběla. Kost mě opravdu málem zaskočila. Až sousto hutného bramborového salátu ji přesvědčilo, aby se patra pustila, a pro jistotu ji doprovodilo až do hloubi žaludku.

Hlavou mi vrtala otázka. Může mít příběh dvě pointy? Nejspíš ano. Může ale mít dvě stejné pointy? Mnohý vypravěč by nepochybně souhlasil. Teprve zdvojená či ztrojená pointa učiní příběh šťavnatým příběhem. Nevím.