Jeden historik napsal, že Francie byla největším dílem Římské říše tak, jako Německo bylo nejvýznamnějším odkazem Karla Velikého. V tomto výroku je obsažena hluboká geopolitická logika. Francie se vyznačuje delší civilizační kontinuitou. Spojuje Středomoří se severem Evropy, ale v případě vnitřní slabosti jí hrozí upadnutí do provincionalismu. Německo zabírá těžiště evropského kontinentu. Je jeho skutečným středem. Historicky symbolizuje překonání antiky. Je to původně z větší části barbarská oblast nacházející se mimo hranice římského impéria, která se stala evropským hegemonem.

Hnutí žlutých vest jen vzpourou seniorů?

Francie získala ve druhé polovině sedmnáctého století vedoucí mocenské postavení díky úpadku Španělska, a především v důsledku devastace Německa během katastrofální třicetileté války. Bylo nicméně zřejmé, že francouzská velikost je přímo úměrná německé slabosti. Regenerace Německa marginalizovala Francii. V roce 1870 přišel pro Francii hořký okamžik pravdy. Poté svitla pro Francii naděje. Německo, které psychologicky zcela nezvládlo proces sjednocení a nástup modernity, vyvolalo světové války, jež mu přinesly zahraniční patronát a rozdělení. Francie za vlády generála Charlese de Gaulla se cítila opět jako arbitr svobodné části Evropy. Sjednocení Německa však obnovilo jeho nadvládu nad kontinentem, proti níž bojovaly milióny francouzských vojáků v letech 1914 až 1918.