Jeden historik napsal, že Francie byla největším dílem Římské říše tak, jako Německo bylo nejvýznamnějším odkazem Karla Velikého. V tomto výroku je obsažena hluboká geopolitická logika. Francie se vyznačuje delší civilizační kontinuitou. Spojuje Středomoří se severem Evropy, ale v případě vnitřní slabosti jí hrozí upadnutí do provincionalismu. Německo zabírá těžiště evropského kontinentu. Je jeho skutečným středem. Historicky symbolizuje překonání antiky. Je to původně z větší části barbarská oblast nacházející se mimo hranice římského impéria, která se stala evropským hegemonem.
Hnutí žlutých vest jen vzpourou seniorů?
Francie získala ve druhé polovině sedmnáctého století vedoucí mocenské postavení díky úpadku Španělska, a především v důsledku devastace Německa během katastrofální třicetileté války. Bylo nicméně zřejmé, že francouzská velikost je přímo úměrná německé slabosti. Regenerace Německa marginalizovala Francii. V roce 1870 přišel pro Francii hořký okamžik pravdy. Poté svitla pro Francii naděje. Německo, které psychologicky zcela nezvládlo proces sjednocení a nástup modernity, vyvolalo světové války, jež mu přinesly zahraniční patronát a rozdělení. Francie za vlády generála Charlese de Gaulla se cítila opět jako arbitr svobodné části Evropy. Sjednocení Německa však obnovilo jeho nadvládu nad kontinentem, proti níž bojovaly milióny francouzských vojáků v letech 1914 až 1918.
Dnešní Francie je hluboce rozdělená země. Není to poprvé v jejích dějinách. V minulosti vypukla v obdobné situaci revoluce, která dokázala vlít do francouzských žil novou vitalitu a energii. „Nikdy nepodceňujte francouzskou schopnost regenerace,“ říkali Angličané. Takové řešení však není pravděpodobné. Francouzské obyvatelstvo demograficky zestárlo. Hnutí žlutých vest jen vzdáleně připomíná revoluční dav z července 1789. V zemi existuje početná muslimská komunita žijící svůj vlastní historický příběh, který je nekompatibilní s francouzskou národní mytologií.
Rovnostářství proti autoritářství s nečekanými aktéry
O čem z tohoto hlediska vypovídají výsledky voleb do Evropského parlamentu? Tak jako před pěti lety zvítězilo Národní sdružení, dříve Národní fronta. Jeho vůdkyni Marine Le Penové se definitivně podařilo spojit boj za národní svrchovanost s republikánskou a sekulární ideologií a sociálními tématy. Podpořily ji regiony v severní a střední Francii, spjaté s rovnostářskými hodnotami, které jsou postiženy ekonomickou stagnací. Marine Le Penová však nemůže být zcela spokojená. Koalice Obroda, jejímž jádrem je strana prezidenta Emmanuela Macrona Republika v pohybu, obdržela téměř stejný počet hlasů. Macron nalezl největší podporu v západní a jihozápadní Francii, tradičně katolických regionech, hospodářsky relativně prosperujících, jejichž smysl pro autoritu a disciplínu je bližší německé mentalitě. Překvapivý úspěch enviromentální strany Evropa, Ekologie – Zelení (EELV), která se umístila na třetím místě, vypovídá o dalším novém fenoménu, a to „germanizaci“ myšlení části francouzské veřejnosti, kterou oslovuje ideologie zažívající rozmach v sousedním Německu. Tradiční francouzské politické strany, republikáni, socialisté a radikální levice, zaostaly za výše zmíněnými aktéry.
Chce být Marion novou Johankou?
Francouzské politické dějiny jsou silně personalizované. Vyznačují se výraznými osobnostmi, které „zachránily vlast před záhubou“ a v jejichž idealizovaných vlastnostech nacházeli běžní Francouzi impuls pro novou naději a víru v budoucnost. Byl to Svatý Ludvík, Johanka z Arku, Jindřich IV., Napoleon nebo Charles de Gaulle. Emmanuel Macron připomíná dnes zapomenuté politiky pozdní francouzské třetí republiky, která skončila katastrofou roku 1940. Marine Le Penová mezi uvedené postavy bezpochyby rovněž náležet nebude. Nabízí se tím příležitost její neteři Marion Maréchal-Le Penové? Příští léta ukáží.
(autorem článku je vysokoškolský pedagog a člen přípravného výboru politické strany Liga svobody prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc.)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
_profil_top.jpg)
