Chodil jsem do první a rodičové koupili televizi, ale to ještě neznamenalo, že jsem před ní usedl jako skoro každý capart 21. století. To ani náhodou, neboť tatínek mínil, že to jako rodina nesmíme se sledováním „všech dvou programů“ (citace ze Šimka a Grossmanna) přehánět - a já a mladší má sestřička už vůbec ne. Inu, snad dobré předsevzetí.

Jak se v rodině traduje, maminka byla nedlouho před koupí přístroje zaskočena tím, že svým spolužákům (ostýchavě) lžu a říkám: „Jasně. To jsem taky viděl.“

Ani náhodou jsem totiž nekápl božskou a nepřiznal, že televizi (v Americe byla už dvacet let samozřejmostí a konkurovala biografu) nemáme.

Máma sice postřehla, že budu baron Prášil, ale toto ji mrzelo. Ale byl i druhý důvod, proč rodina investovala. Slýchala o „skvělých“ pořadech roku 1968.

Ale i já znal televizi už předtím. Jen se vždy musilo k tetě. Vzpomínám, že mě vodila babička a že za tmy a lezli jsme otvorem vyříznutým otcem ve zdi kůlny do zahrady její sestry (abychom nemuseli obcházet blok). Prošli jsme stodolu, slepičí dvůr a objevoval jsem Vodníka Česílka (nuda!), Loupežníka Rumcajse (skvělé), Kluka s plakátu (děsivý pán s vysavačem!) a Pohádky ovčí babičky, ale i reklamy s panem Vajíčkem nebo animovanou znělku zpráv v podobě „očička“, jak jsem jí říkal. „Babi, jen ještě očičko a půjdem.“ Na zpravodajskou relaci jsme už nekoukali, od zpravodajství byla teta!