Někdy se kvůli tomu pokoušejí odezírat a chtějí-li (jako Valenta) dodatečně pojednat o událostech toho či onoho druhu, vidí obvykle zřetelně, ba extrémně živě vizuální složku příběhu, zatímco dialogy takříkajíc vaří z vody.
Nyní však se maličko uklidněme. Absolutně totiž netvrdím, že se v obdobné situaci ocitl právě mistr Valenta a ani vám nechci sugerovat, v jakém stavu psal román Jdi za zeleným světlem (1956), nicméně jisté symptomy obdobného vnímání v textu nasvědčují výše zmíněnému. Obdobně jako třeba i Jonathan Swift, také Valenta strádal od mládí Ménierovým syndromem, a jak nemoc postupovala, zbavila ho právě sluchu. Sice šlo o pozvolnou pouť k horším, ale působivé finále knihy Jdi za zeleným světlem má určité symptomy a ty fungují přímo magicky. Rovněž díky nim připomíná konec té knížky spíš vylíčení bezhlučného snu!
Uvědomoval si to sám Valenta? Myslím, že zřetelně, a výslovně dokonce píše o hřmění a řinčení poražené armády. A zatímco ještě čtvrtý odstavec poslední kapitoly začíná větami K druhé hodině sem zalehl zvenčí křik a dusot kopyt. Ne, ty rány neznamenají nic, říkal jsem si, to jen Germánci vyhazují do povětří vlastní munici, na závěrečných stránkách se vypravěč Šimon vskutku propadne do nepřiznaného snu, jenž se ztotožní s jeho úzkostmi a přetaví v jakousi hluchotou děsu. A my, laskaví čtenáři? Sice „slyšíme“ vnitřní hrdinův monolog o „poslední hodině války", avšak Valenta slova intuitivně předkládá v němé verzi a je tu X míst, kterých se lze chytit, ale kupodivu žádné místo, které bychom vnímali jen prostřednictvím (pomyslného) očního kontaktu. A skutečně jen málokde ve svém celoživotním díle navodil Valenta takto dokonale vlastní vnitřní ticho, řekl bych!
A zcela poslední „akustický" odstavec zní: Ke vzdálenému řinkotu, kilometr odtud, na hrázi, na dálnici, kde se stále posunovalo procesí světel, přidal se pojednou zvuk jiný, podivný, z lesa, z dálky a shora, ale jako by sílil, jako by se blížil, až konečně bylo možno poznat, co to je, a že je to kovový rachot tanku sjíždějícího Jelení cestou. Asi je dálnice příliš přeplněna, napadlo Šimona, příliš přecpána, a někdo z nich věděl o této oklice podle hájovny Na valše nebo vesnicí Olešnou. Chtějí asi odlehčit hlavní tepně. Řinčivé rachocení se rychle blížilo. Kozák skočil do garáže. Ivan, Šimon a Stein chvátali k perníkové chaloupce. Zamkl, pro všechen případ. Není to potřeba, říkal si, nic to neznamená a leda trochu rámusu přímo pod okny, i zde, tak stranou, ale nemůže škodit, když zamknu.
Co vlastně tento text ilustruje? – I navzdory (prozatímnímu) zdůrazňování akustických vjemů Valenta stále a stále jen uzavírá do rámu jakési „veliké ticho smrti“ a k jeho zachycení právě používá onen svůj handicap. A zlověstněji než dým nás obestře následující finále a každý ze sledovaných aktů je hluboce vnořen do ticha. Nazval bych to asi nejspíš průzračnými obrazy strašného snu, snu, v kterém se bohužel a nezadržitelně musí nakonec stát i to, co si nejvíc nepřejeme, a to, čeho se nejvíc bojíme. Šimon, dodám už jen, přežil celou dlouhou válku, ale... A nyní se zjevil. Tygr, tak mu říkali. A druhý. A za ním obrněné auto. Tygr se stočil a zavadil o Kozákovu garáž, takže roh odletěl a stříška se nachýlila. Zároveň viděli, že z obrněného auta vyskakuje několik mužů. Viděli, jak Kozák vyběhl ze dveří a srazil se s třemi muži, kteří vešli branou. Jeden z mužů ho střelil z pistole do hlavy. Objevila se Slávka, v košili jenom a bosá, s nesmírným těhotenským břichem, a vrhla se na vojáka.
A tu je němohra přece přerušena, ale pro autora vysoce specificky. Hle:
Těsně u Šimonovy hlavy zahřmělo a slyšel třeskot skla z rozsypaného okna, hala se naplnila mlhou a čpavým pachem výstřelu.
Registruje tedy pouze hřmění a extrémní třesk „u hlavy“. A veškeré ostatní zvuky? Zůstávají za clonou snu alias strachu.
„To nedobré, jich mnoho!" slyšel Šimon Ivana. „To nemělo být!"
A nepřipadá vám také, že zde Šimon repliky onoho Rusa odhaluje právě jen pouhým odezíráním? Načež...
Napadený Němec rychle zastřelil Slávku a všichni odskočili za bránu, za garáž. Stein vyskočil na truhlu a přehoupl se oknem přes dehtovou stříšku králíkárny přiražené zde k perníkové chaloupce. Pak šel i Šimon. Dva, tři skoky, stál v potoce, stál po kolena ve vodě, po obou stranách měl olše, byl přikrčen...
Ještě jednou se ovšem ticho tříští, a to takto: Slyšel výstřely. Kdo to střílí? Kam? Odkud? Uslyšel hlasitý řachot automatu a viděl Ivana: to Ivan střílí.
I všimněme zvláštní, až příznačné věci. To, jak střelec užívá automat, si Šimon uvědomí teprve při pohledu na střelce. Těžiště líčení tedy skutečně patří vizuálu a...
Něco ho udeřilo hroznou silou do pravého ramene. Trhl sebou, vzhlédl. Na lávce přes potok, několik kroků od něho, u branky vedoucí do lesa, stáli v těžkém šeru tři muži s helmami na hlavách. Prostřední přiložil znovu pušku k líci. Šimon hleděl přímo na něho, vzpřímený, díval se na temné obrysy jeho postavy. Tedy přece. Konec cesty. Uviděl smrt a usmál se.
***
Co dodat? - Sám autor těchto řádků tvrdíval, že ho každý má hned rád, a nesporně byl dobrým kamarádem o dvacet let mladšímu Vladimíru Thielemu (1921–1997), ba napsali o sobě navzájem knihy. Jaké? - Valenta o Thielovi Trám (1963) a Thiele o Valentovi trilogii (1966-1969) Báchorky Admirála Machorky, Krásné léto v Orlím srubu a Jak to všechno dobře dopadlo.
Jen epizodně v ní Thiele zachytil i sebe, a to jako strýce Radima. Zobrazil však i svou ženu, dodnes žijící herečku ruského původu Valentinu Thielovou.
A vlastní příběhy oné trilogie? V záměrné naivitě a ve stylu knížek Bylo nás pět či Ze života lepší společnosti jsou nazírány očima desetiletého Valentova syna.
Jaký je strýc Radim a teta Sylva, jmenuje se třeba jedna kapitola a hle, čteme tu:
Sice nejsou příbuznými, ale jako by byli. Často k nám chodí. Poobědvají, povečeří a mají se s našimi rádi. Petr a já zase máme rádi je. Strýc je totiž velký šprýmař a legracista a někdy přijedou i na chatu. To nás pak dospělí pošlou spát a sedí dlouho do noci. Vykládají si anekdoty a všelijaké věci, které nemáme slyšet, protože jsme ještě malí. S tetou si však strýc často i ledacos vyčítá. Bude to asi tím, že Sylva chce být nejkrásnější ženou světa a stále se jen upravuje, líčí. I na neděli si na Sázavu vezme vždy šatů, že se může patnáctkrát převléknout. Strýc by ovšem stál spíš o vaření. „Ty mě přivedeš do hrobu,“ osočují se, ale jsou to hodní lidé. A jednou zas takhle přijeli z Prahy prvním vlakem, takže se maminka strašně vylekala, protože jsme se probudili a strýc s tetou už seděli venku. Pod totemem. Celou dobu tam byli, ale tiší, a tvářili se, že se sluní už aspoň týden a nemohou přece za to, že jsme si jich hned nevšimli. Maminka vykřikla radostí.
A zprvu se zdálo, zvíme dál o Thielových, že přijeli nalehko, ale po snídani se ukázala pravda. V keřích všude kolem chaty měli poschovávané kufry. Tašky, batohy, aktovky a dokonce i pár prken. Ta strýc Radim přivezl tátovi na nový kavalec.
Thiele totiž byl básník-truhlář. Tak je koneckonců zachycen i v Trámu alias příběhu orámovaném celonoční manipulací s titulním břemenem, které dospělí kamarádi nesou právě k onomu sázavskému srubu.
A co pojilo „Radima“ Thiela a „admirála Machorku“ Valentu - kromě onoho kusu dřeva a přátelství? Víc věcí a netřeba zde všechny zohlednit, ale jistě i to, že se oba stali záhy v dětství sirotky. Thiele v devíti letech a Valenta už dokonce v předškolním věku.
O to intenzivněji prožívali svět jako dospěláci!
A hned za srubem je chatka, pokračuje Thiele (slohem Valentova syna), a to je i tátův hlavní stan. Udělal si tu pokojík, protože je někdy rád sám. A strýc? Ten mu s tím pomohl.
Postavili také kavalec a tak táta bydlí zvlášť. Tedy, když chce. A my s Petrem? Také jsme už byli uvnitř, má tam i lampičku, okýnko, dveře na ryglík, všechno. A píše tu. Píše tu, zatímco v Praze, když já nakouknu do jeho pracovny, obvykle lenoší. Vždy si zrovna něco lepí. Vystříhává. Čte. Poslouchá rádio nebo gramofon. Kouří. Brousí si tužky. Vykládá si karty. Zalévá. Povaluje se. Spí za stolem.
Nu, a tento syn-vypravěč je ovšem tátovým neproduktivním počínáním zklamán. Ale jednoho dne dostane angínu a následkem té choroby procitne uprostřed noci. Jde se napít a Valenta, jak známo, netrpěl jen Ménierovým syndromem, ale i nespavostí, již využíval k psaní. Za noci prý ostatně vznikal i román Jdi za zeleným světlem a v Thielova příběhu pozoruje syn tajně, jak spisovatel odebírá tužku po tužce ze sklenic a těsnopisem píše... a píše.
Tak proto bude zítra zase nevyspalý, pomyslil jsem si. Proto ve dne mžourá jako sýček. Dosud jsem nevěděl proč. Teď už to budu vědět. A táta? Zítra zase bude chodit dlouhými kroky po pracovně, Petr a já tam nebudeme smět a on bude diktovat mamince do stroje to, co teď píše ručně, a babička bude jako vždycky chodit okolo a říkat: Konečně!
A najednou už jsem věděl, jak to je. Ten život. Že táta přece jen není líný, jak jsme si myslili. Že jen ve dne nemůže pracovat, protože někdo pořád vyrušuje. Já a Petr zlobíme a maminka s babičkou vaří, klepou koberce a hubují. A najednou jsem viděl, že táta těžce pracuje, a bylo mi pořád víc a víc něčeho líto, až se mi chtělo plakat. Že táta bývá celou noc tak sám. A že pracuje, když spíme, a nikdo o tom neví, až teď já a kočka Ajka. A že jsme mu vždycky křivdili, když jsme si s Petrem myslili, že je táta sice spisovatel, ale líný.
***
K osamělému psaní se u Valenty ale naštěstí družilo cestování a koneckonců už jeho prastrýc byl rakouský admirál. Nu, a „světoběžníkem na odpočinku“ je i „Machorka“, jehož syn nám tátu Thielovým prostřednictvím líčí také jako znalce námořních pojmů, a to ve zvláštní kapitole Jak táta propadl z námořních zkoušek, která je komponována co série otázek (vypalovaných malými bratry) a spisovatelových replik. I nedalo mi to a ověřil jsem si správnost odpovědí v Minilexikonu námořní plavby (1994) Radomíra Pleinera. Vše sedí a nemyslím si navíc, že Valenta musel čímkoli nenápadně listovat. Opravdu byl známý fenomenální pamětí.
Synci jej přesto nakonec „dostanou“, a to 55. otázkou. „Co znamená koníčkovat?“
„Nevím, děťátka." „Táto! Přece, když se táhne loďka pěšky proti vodě. Prohráls. Kdepak, ty se nikdy nemůžeš stát námořníkem." A slezli jsme Admirálovi z kolen a odešli. Velmi, velmi u nás klesl v ceně. Už na něho teď nemůžem být tak hrdí.
A co na to všechno paní Valentová?
„Budeš ještě teď odpoledne pracovat?" zeptala se.
„Ne, dnes už toho mám jaksi dost." A až do večera nemluvil. Asi se styděl, že propadl u námořnických zkoušek."
Jednalo se nicméně o výjimku a Valenta je jinak Thielem vynášen do nebe a vzpomínán co geniální vypravěč. Celá trilogie zachytila řadu jeho „stories“ a konkrétně třeba tu O chobotnici Dobrotivé, tu Jak byl Al Capone strašně bit (a Admirálovi prostřílel z letadla padák-deštník), tu Jak se stal Admirál náměstkem náčelníka Čevapčičů a tu, jak maminka pomohla tatínkovi svázat 40 loupežníků.
Právě posledně zmiňovaná historka mě v dětství upoutala natolik, až jsem ji, aniž chápu, jak se mi to povedlo, pojednou znal zpaměti a otec mohl mé spontánní žvanění zachytit na pásek.
Takže jsem ovšem nebyl původní! Ale ani Thiele, jemuž jsem to v devadesátých letech na Vinohradech vyprávěl, úplně původní nebyl, takže uvnitř jeho trilogie narazíte dokonce na text básníka Richarda Hughese (1900-1976). Na pohádku Velrybí domov, již navíc Thiele už předtím zpracoval pro rozhlas (1962).
***
A ještě něco je na valentovské trilogii zajímavé. Jistá „matrjoškovitost“. Čím se projevuje?
1. Thiele alias Radim se vžívá do slohu Valentova (Machorkova) syna.
2. Vžívá se doň v momentech, kdy se i Valentův syn vžívá do své deníkové interpretace tátova vyprávění.
3. Obé se děje ve chvíli, kdy Valenta interpretuje způsob, jímž mu (prý) kdysi příběh o velrybím domově vyprávěl Richard Hughes (s nímž se prokazatelně setkal).
4. Hughes nicméně svou báchorku nevymyslil pro Machorku alias Valentu, nýbrž pro děti celého světa, a zapsal ji a uveřejnil, což bylo přeloženo i do češtiny a což Thiele zpracoval pro rádio.
5. Vše tohle a trilogii uvádí kapitola hned v prvním dílu, kde potká nejmenovaný vypravěč (jistěže ne totožný s Thielem podepsaným na obálce) Machorku juniora a vyzve ho k sepsání vzpomínek. Ano, těch, co pak čteme.
***
I zdánlivě prášilovské příhody ale u Valenty mívají pravdivé jádro a věru že měl odkud čerpat. Tak například v letech 1936-1937 proputoval díky příteli Baťovi Ameriku. Roku 1939 se tam vrátil i s Baťou. Nu, a historky z těch cest rozvíjel i domýšlet právě před syny, přičemž se neostýchal uplatnit i takové zážitky, které by pro jiného zůstaly banalitou.
Nevěříte? Dokládá to kapitola Malý příběh s pentlí na klobouku, která působí jak vytažená z Valentova cestopisu Světem pro nic za nic (1947).
Oč v ní jde? Synek rodiny, u níž „Machorka“ žije v Londýně, připne českému nájemníkovi pentli a jí poznačený potká v metru jiného britského chlapce, jenž jej ostýchavě okukuje a teprve po čase zatahá za rukáv: „Smím vám, pane, něco pošeptat?" „Jistě." „Promiňte, ale nezdá se mi, že jste opravdový džentlmen.“ „Proč ne?“ „Promiňte, netroufal jsem si vám to hned říct, ale máte něco na klobouku.“
Má to ilustroval anglickou distingovanost, zakořeněnou už v dětech, a kniha tu historku uzavírá povzdechem: „Častokrát vídám moudré oči toho londýnského kloučka a vzpomínám, jak se styděl, když nevěděl, jak mi to říct. A vzpomínám hlavně, jak dobře byl vychován."
„A to tě na to nemohl upozornit někdo dospělý?“ zeptali jsme se táty.
„Děťátka. Londýňané jsou zvláštní lidé.“
Obdobně distingovaný je pak i Malý příběh o velikém mlčení, který uzavírá první svazek trilogie. Je lepší než ten předchozí. Na chatě u Sázavy si Machorka-Valenta chodil ráno co ráno zaplavat. Aby uschl, lehl si vždy na plochý, sluncem vyhřátý kámen, ale vždy se jako malý duch zjevil velkooký, asi pětiletý hoch. Je z Pikovic? přemítal spisovatel, ale odpovědi se nikdy nedočkal. Nato zvíme:
„Zprvu jsem si kluka nevšímal. Co mi je do tebe!" říkal jsem si. A rodiče by měli mít víc rozumu a nepouštět tě sem. Ale on se choval dospěle a klidně se procházel po břehu, švihal proutkem a dělal, že mě nevidí, a vidí-li, že mu nevadím. Asi za týden jsme si na sebe i zvykli, ale po příchodu k vodě jsem ho nikdy hned neviděl. Vždycky až později. Seděl pokaždé na kameni jako trpaslík a sledoval mě jako špion, ale když jsem se náhle otočil, škubl vždy sebou a hanbil se, že je přistižen. A tak vznikla naše hra na schovávanou.
Po čase míval ráno už vyloženě pokažené, když na hocha nenarazil, a posléze ho hledával. Sice nenápadně, ale vždy byl rád, když konečně opět spatřil divný úsměv.
„Kluk jako by se chtěl se mnou dát do řeči a jednou přišel konečně blíž. Zrovna jsem se začetl a leknutím jsem div nekvikl. Ale on neutekl a jen se na mne klidně a moudře díval velkýma očima a měl v nich takovou zvláštní vlhkost, asi jako mívají v panenkách plachá zvířata.“
„Jako třeba srny, táto?“ „Jako srnky.“ „A dál?“ „Už nic. Jenom jsme se na sebe dívali. Dlouho. Bez řečí. A pak řekl úplně potichu: Pane, já bych si s vámi tak rád hrál.“
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
autor: PV
