Někdy se kvůli tomu pokoušejí odezírat a chtějí-li (jako Valenta) dodatečně pojednat o událostech toho či onoho druhu, vidí obvykle zřetelně, ba extrémně živě vizuální složku příběhu, zatímco dialogy takříkajíc vaří z vody.

Nyní však se maličko uklidněme. Absolutně totiž netvrdím, že se v obdobné situaci ocitl právě mistr Valenta a ani vám nechci sugerovat, v jakém stavu psal román Jdi za zeleným světlem (1956), nicméně jisté symptomy obdobného vnímání v textu nasvědčují výše zmíněnému. Obdobně jako třeba i Jonathan Swift, také Valenta strádal od mládí Ménierovým syndromem, a jak nemoc postupovala, zbavila ho právě sluchu. Sice šlo o pozvolnou pouť k horším, ale působivé finále knihy Jdi za zeleným světlem má určité symptomy a ty fungují přímo magicky. Rovněž díky nim připomíná konec té knížky spíš vylíčení bezhlučného snu!

Uvědomoval si to sám Valenta? Myslím, že zřetelně, a výslovně dokonce píše o hřmění a řinčení poražené armády. A zatímco ještě čtvrtý odstavec poslední kapitoly začíná větami K druhé hodině sem zalehl zvenčí křik a dusot kopyt. Ne, ty rány neznamenají nic, říkal jsem si, to jen Germánci vyhazují do povětří vlastní munici, na závěrečných stránkách se vypravěč Šimon vskutku propadne do nepřiznaného snu, jenž se ztotožní s jeho úzkostmi a přetaví v jakousi hluchotou děsu. A my, laskaví čtenáři? Sice „slyšíme“ vnitřní hrdinův monolog o „poslední hodině války", avšak Valenta slova intuitivně předkládá v němé verzi a je tu X míst, kterých se lze chytit, ale kupodivu žádné místo, které bychom vnímali jen prostřednictvím (pomyslného) očního kontaktu. A skutečně jen málokde ve svém celoživotním díle navodil Valenta takto dokonale vlastní vnitřní ticho, řekl bych!

A zcela poslední „akustický" odstavec zní: Ke vzdálenému řinkotu, kilometr odtud, na hrázi, na dálnici, kde se stále posunovalo procesí světel, přidal se pojednou zvuk jiný, podivný, z lesa, z dálky a shora, ale jako by sílil, jako by se blížil, až konečně bylo možno poznat, co to je, a že je to kovový rachot tanku sjíždějícího Jelení cestou. Asi je dálnice příliš přeplněna, napadlo Šimona, příliš přecpána, a někdo z nich věděl o této oklice podle hájovny Na valše nebo vesnicí Olešnou. Chtějí asi odlehčit hlavní tepně. Řinčivé rachocení se rychle blížilo. Kozák skočil do garáže. Ivan, Šimon a Stein chvátali k perníkové chaloupce. Zamkl, pro všechen případ. Není to potřeba, říkal si, nic to neznamená a leda trochu rámusu přímo pod okny, i zde, tak stranou, ale nemůže škodit, když zamknu.

Co vlastně tento text ilustruje? – I navzdory (prozatímnímu) zdůrazňování akustických vjemů Valenta stále a stále jen uzavírá do rámu jakési „veliké ticho smrti“ a k jeho zachycení právě používá onen svůj handicap. A zlověstněji než dým nás obestře následující finále a každý ze sledovaných aktů je hluboce vnořen do ticha. Nazval bych to asi nejspíš průzračnými obrazy strašného snu, snu, v kterém se bohužel a nezadržitelně musí nakonec stát i to, co si nejvíc nepřejeme, a to, čeho se nejvíc bojíme. Šimon, dodám už jen, přežil celou dlouhou válku, ale... A nyní se zjevil. Tygr, tak mu říkali. A druhý. A za ním obrněné auto. Tygr se stočil a zavadil o Kozákovu garáž, takže roh odletěl a stříška se nachýlila. Zároveň viděli, že z obrněného auta vyskakuje několik mužů. Viděli, jak Kozák vyběhl ze dveří a srazil se s třemi muži, kteří vešli branou. Jeden z mužů ho střelil z pistole do hlavy. Objevila se Slávka, v košili jenom a bosá, s nesmírným těhotenským břichem, a vrhla se na vojáka.
A tu je němohra přece přerušena, ale pro autora vysoce specificky. Hle: