Než řeknu několik poznámek ke sborníku „Na cestě k nevzdělanosti“, nejprve několik obecnějších poznámek: Tématu vzdělání a stavu českého vzdělávacího systému se IVK věnuje dlouhodobě. Není to pro nás téma nové nebo téma módní (ostatně použít slovo „módní“ není zcela na místě – vzdělání, vzdělávací systém a školství nejsou tématy v centru politického a společenského zájmu. Nemohou být proto tématy módními. Na druhou stranu malý, nedostatečný zájem naší veřejnosti i české politiky jsou jednou z dílčích odpovědí na to, proč stav vzdělání považujeme za nedobrý).

Dlouhodobý zájem IVK o kvalitu českého vzdělání lze snadno dokázat. Nejde výhradně o naše texty (o čemž svědčí i moje nejnovější kniha), jde o pořádání diskusí na toto téma s lidmi teoreticky se vzděláním zabývajícím a lidmi s praktickými zkušenostmi (příklad: opakované Rozmluvy na Hanspaulce, semináře – podobný jako je ten dnešní);

Nejprve mi dovolte zamyšlení nad názvem tohoto sborníku: Na cestě k nevzdělanosti. To je název silný a mnozí snad s ním nemusí souhlasit. Znamená to totiž, že naše děti či vnoučata jsou nevzdělaní a hloupí? Což nechodí do škol? Což se ve školách neučí to, co jsme se učívali my ve svých školních letech? Což ve školách nejsou způsobilí pedagogové?

Na tyto otázky lze samozřejmě odpovědět kladně: děti do škol chodí, ve školách se učí a mají i své pedagogy. Ovšem tato odpověď platí pouze do té doby, kdy se pokusíme nahlédnout „pod pokličku“. Když se podíváme do sešitů našich vnoučat, když posoudíme jejich výsledky s naším věděním, když jsme konfrontováni s otřesnými příklady uplatnitelnosti studentů v praxi, s jejich skutečnými znalostmi a dovednostmi. Příkladů bych mohl uvést řadu.

A přesto ten, kdo z vás očekáváte, že ve sborníku Na cestě k nevzdělanosti najdete přesný metodický návod krok za krokem co udělat s naším školstvím a uvadající úrovní vzdělání našich dětí, budete zklamáni.