Vítězem voleb se stala Strana svobodných Geerta Wilderse. Její úspěch ohromil. V nizozemském parlamentu (150 křesel) získal Wilders 37 míst a polepšil si o neuvěřitelných 20 mandátů (ze 17 na 37). Druhá, s velkou ztrátou, skončila Aliance labouristů a zelených vedená bývalým místopředsedou Evropské komise Frankem Timmermansem s 25 mandáty. Debakl také utrpěla Lidová strana bývalého premiéra Rutteho, která u voličů zcela propadla, přišla o 10 parlamentních míst a je třetí s 24 mandáty.
Tolik základní poziční zpráva. Co z toho vyplývá?
- Volby v Nizozemí byly zcela jistě svobodné. Nikdo jejich výsledky nemůže zpochybňovat;
- Geert Wilders, celá léta politicky i mediálně okopávaný za svoji důslednou antiimigrační politiku, ve svých protestech nepolevil a získal podporu těch z voličů, kteří jsou již více než syti zaplavováním své země migranty z Afriky a Blízkého východu;
- Voláním po „ukončení zničující zelené transformace“ Wilders oslovil i voliče odmítající bruselský Green Deal. Slíbil zastavení výstavby solárních a větrných elektráren, postavil se na stranu plynu, uhlí a jaderné energetiky, Pařížskou klimatickou dohodu označil za „omyl“ a navrhuje, aby z ní Nizozemí vystoupilo, změnu klimatu nevylučuje, doporučuje ovšem nevyhazovat miliardy eur na zničující projekty, ale investovat je do adaptace na změny;
- Ostře euroskeptický Wildersův tón, kterým označuje „Brusel za příčinu zla“, našel mezi Nizozemci také výraznou podporu (jenom připomeňme, že Nizozemí je jednou ze zakládajících zemí EU, hlas nizozemského voliče – podobně jako při odmítnutí návrhu Evropské ústavy – nelze odbýt úšklebky, že jde o jakousi demokraticky nevyspělou zemi);
To, že ze scény zmizel „lidovecký“ Rutte, prototyp „válečníka na Ukrajině do posledního muže“, je dobře. Politicky je však zajímavější drtivá porážka donedávna nejvýraznější tváře Evropské komise a „zeleného“ socialisty Timmermanse.
Timmermans měl v Evropské komisi za úkol protlačit Green Deal za každou cenu. Činil tak arogantně a bezohledně. Žádný extrém pro něho nebyl extrémem dostatečným – čím více se jeho nápady v „zelené evropské revoluci“ vzdalovaly zdravému rozumu, tím zuřivěji je nařizoval. Čím více poškozovaly ekonomiku, čím více regulovaly lidské životy a vyráběly „nového“ člověka, tím více je Timmermans prosazoval. Mohl si to dovolit. Do Evropské komise byl dosazen. Nikdo jej nevolil. Nikomu se za své šílené zelené nápady nemusel zodpovídat, před nikým nenesl zodpovědnost. A hle. V první „srážce“ s vůlí a zájmy voličů byl ve svobodných volbách „zdemolován“.
Jak v Nizozemí dopadnou povolební vyjednávání (a nedělejme si iluze, že se nenajdou mocné síly, které jsou ochotny udělat leccos, jen aby se Wilders nedostal k moci) prozatím nevíme. Ale to, jakým způsobem – a oprávněně – byla voliči spráskána Timmermansova aliance labouristů a zelených (zelení v této alianci ztratili všech svých dosavadních 8 křesel, nemají nic), je čítankovou ukázkou, jak nezbytné je, aby byla politika pod přísným dohledem voličů. Ostatně tento fakt nejenže říkáme už celá léta, ale je rozvíjen, či alespoň zmíněn, většinou autorů IVK v našem zatím nejnovějším sborníku textů „Sebedestrukce Západu 2.0“.
Timmermasův volební výprask je proto třeba brát i jako vzkaz významné části nizozemských voličů, co si o bruselském Green Dealu (a nejen o něm) opravdu myslí. A aniž bychom chtěli být přehnaně optimističtí, vzkaz je to nadějný a posilující.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
