Skončily olympijské hry. Nechci se k nim nijak vracet, ostatně trefně celou událost zhodnotil včera Jiří Weigl svým textem „Olympiáda na hraně“. Mě na dění oněch posledních čtrnácti olympijských dnů zaujala drobnost, zdánlivě nepodstatná, protože jazyková. Já ji ale za nepodstatnou nepovažuji. Myslím, že je dílčí výpovědí o nás, o Češích. Je situační zprávou o zájmu Čechů o vlastní jazyk jako symbol češství. Proto si této „drobnosti“ chci dnes všimnout, ačkoliv jsem si jist, že tuto glosu – v kulisách všeobecné společenské apatie k čemusi, co se nazývá národní jazyk – už si píšu vlastně jen sám pro sebe.

Jeden ze sportovních komentátorů České televize „zkusil“ v komentování olympijského přenosu v plavání používat ženská příjmení, aniž by je přechyloval. Nepoužíval je tedy v náležitém českém gramatickém tvaru s koncovkou -ová, ale ve tvaru původního jazyka. Celý případ vyvolal jistou diskusi a na pár hodin přece jen část veřejnosti zaujal. V narychlo uspořádané anketě významného českého serveru svévolné komentátorovo nerespektování pravidel českého pravopisu schvalovalo až 77 % diskutujících. Ačkoli vedení sportovní redakce zareagovalo velmi rychle a slíbilo, že „přechylovat se bude“, „džin z láhve“ byl vypuštěn.

Český jazyk má velmi pečlivě a starostlivě vybudovanou spisovnou verzi. Má pro to Ústav pro jazyk český, který o čistotu jazyka dbá. Pracovat s vysokou úrovní jazyka a při používání jej kultivovat, by mělo být povinností všech pracovníků českých sdělovacích prostředků. „Novátorské“ pokusy jim, myslím, nepřináležejí.