Druhým zásahem do emisního privilegia Rakousko-uherské banky po oprávnění Zemské banky vydávat obchodní poukázky, jež měly státem přiznaný nucený oběh, bylo zřízení Československé devisové ústředny. Dříve dlouho diskutovaná otázka odvodu devizových prostředků do vídeňské devizové ústředny byla vyřešena nařízením ministra financí č. 47/1919 Sb. z. a n., o zřízení Československé devisové ústředny, ze dne 30. ledna 1919. Jejími úkoly byla o čtyři dny později (3. února 1919) pověřena Pražská súčtovací banka, peněžní ústav, který si vytvořily československé banky pro vyrovnávání pohledávek a závazků vzniklých na základě obchodů na Pražské burze pro zboží a cenné papíry.

Zřízení Československé devisové ústředny se však nevztahovalo jen k budoucnosti, nýbrž mělo velký význam i pro dřívější devizové pohledávky Rakousko-uherské banky v Československu, neboť ty, které československé subjekty dosud neodvedly do Vídně, měla převzít československá ústředna. Proti takovémuto postupu mohla Rakousko-uherská banka pouze podat zásadní ohrazení, což nakonec učinila.

V případě Československé devisové ústředny se v podstatě jednalo o první československou instituci, která byla pověřena správou měnové agendy. K jejímu zrušení došlo 16. prosince 1919, kdy její agenda přešla na Bankovní úřad ministerstva financí (dle nařízení vlády 644/1919 Sb. z. a n., o zrušení Československé devisové ústředny a částečném uvolnění obchodu cizími platidly).

Dopis hlavního ústavu Rakousko-uherské banky v Praze na Rakousko-uherskou banku ve Vídni z 6. 2. 1919