Je zde ovšem jeden zásadní rozdíl. Nikdo neví, zda by brexit v takovém případě srazil primárně dolů britskou poptávku (investiční a spotřební výdaje - podobně jako v případě velké finanční krize) anebo nabídku (výpadky v nadnárodních produkčních řetězcích by snížily schopnost britské ekonomiky produkovat zboží a služby). Zdá se, že na tom vlastně nesejde. Ale to je omyl. Proti různým šokům nemůže centrální banka ani vláda nasadit stejnou medicínu.

Zatímco v případě propadu poptávky jde současně s HDP dolů i inflace a pro centrální banku není problém stimulovat ekonomiku nižšími sazbami (popřípadě agresivnějším QE), při nabídkovém šoku je situace zcela jiná. Ekonomika padá do recese, ale současně automaticky rostou inflační tlaky, protože se hospodářství pohybuje nad svými výrobními možnostmi. Měnová expanze nejenže nedokáže ekonomiku urychlit, ale centrální bankou urychlená inflace může být časem nebezpečná. Ta samá omezení platí pro rozpočtové injekce vlády - protože je kriticky zasažena schopnost ekonomiky produkovat, větší vládní výdaje hospodářství nezrychlí, ale pouze zvýší deficit vlády a prohloubí již tak vysoké schodky se zahraničím (běžného účtu). Sečteno, podtrženo, v případě nabídkového šoku je centrální banka i vláda do jisté míry bezmocná a musí se smířit s propadem ekonomiky, aby situaci neudělala ještě horší.