V mém dětství se říkalo: Na hromnice o hodinu více. V roce 1993 se často mluvilo o Na hromnice o den více, americkém filmu Groundhog Day, režiséra Harolda Ramise. Samolibý a vším otrávený moderátor počasí, kterého skvěle hraje Bill Murray, je pověřen natočením reportáže o oslavách Hromnic. Na cestě z města se dostane do bouře, která přeruší dopravu. Od té chvíle se ocitne v časové smyčce. Díky ní má čas se nad sebou zamyslet, proč je mu nový den odpírán. Počátečnímu zmatku a překvapení, následují znepokojení, hysterie, zoufalství a rezignace. Situaci nezmění ani sebevražda. Ať ji provede jakýmkoli způsobem, znovu se probudí 2. února ve své posteli. Film byl nabízen jako komedie. Ve skutečnosti se jedná o existenciální drama, když si v něm člověk představí sám sebe. Mohu smilnit, opíjet se, ukrást pytel peněz a hned je utratit. Jenže: cokoli si koupím, druhý den to nemám! Každý pokus se dostat z časové smyčky je marný.

Analogie platí pro konání US Kongresu, Senátu a prezidenta DJT, trojici představující nový zákon o sankcích proti Rusku, KLDR a Iránu. Mnozí vědí, že americké hospodářství je celá desetiletí financováno i EU. Před cca 150 roky Britové a Holanďané financovali americké železnice, aby po bankrotu amerických železničních společnosti nedostali nic a generace kapitalistů se naučily jak zpronevěřovat státní dotace a zneužívat cizí pracovní sílu. Těžkou a nebezpečnou práci v obtížných podmínkách v horách prováděli totiž zejména čínští dělníci. Pracovalo jich tam až 40 tisíc, hodně jich během výstavby trati zemřelo. Skutečný počet obětí je neznámý. Ví se jen, že v jedné zásilce odesílané do Číny bylo 10 tun lidských kostí!

V podobné situaci se dnes nachází EU: bude muset vše odepsat, začít z nuly a zneužívat cizí pracovníky. Nemůže totiž vést válku proti USA. Novým zákonem o sankcích vyhlásily USA hospodářskou válku celému světu. Zmiňuji se o válce, protože historie nezná mírovou hospodářskou politiku. Kapitalistický systém, jehož podstatou je konkurence a expanze, dokázal počtem válek mé tvrzení. Hospodářské problémy byly vždy předzvěstí válek. Ve fázi pocitu prohry – hospodářské nebo na vojenském poli, se používají ty nejhroznější zbraně. Kdy se u amerických elit dostaví pocit prohrávání, nevím. Nikdo to neví. Proto, podobně jako hlavní soupeři USA, ČLR a Ruská federace, musím počítat s nejhorším a připomenout, že kromě atomových zbraní máme již k dispozici věci daleko horší. O nich nebudu psát.